Belogradčik

Bulharsko

Zdálo by se, že Balkán už máme proježděný křížem krážem. Fakt je, že už jsme toho na Balkáně viděli hodně a někde jsme dokonce byli i vícekrát, jako například v srbském Paliči, kde já jsem byla už potřetí a Míra dokonce popáté. Proto o něm nebudu psát (můžete si o něm přečíst zde https://www.cestydagmar.com/439942333.html nebo zde Paličské jezero, začátek balkánské cesty). V jedné zemi jsme ale ještě nebyli, a ta rozhodně na Balkán patří. Náš letošní cíl je Bulharsko.  Nutno přiznat, že je to daleko a vůbec nechápu, že jsme sem v dobách mého raného dětství jezdili autem až k moři, a to auty, která se s dnešními nemohou měřit a pochybuji, že jsme někde cestou narazili na dálnici. Cesta k našemu výchozímu bodu Bulharské expedice nám zabrala 2 dny, nutno podotknout, že z těch asi 1300 km jsme většinu jeli po dálnici, které na rozdíl od nás i v Srbsku rostou jako houby po dešti a navíc je na nich rozhodně menší provoz.  Přespali jsme už ve zmíněném Paliči, který je hned na hranicích s Maďarskem.  

Bulharsko nás přivítalo horší kvalitou silnic a městy a vesnicemi, ve kterých “dobře už bylo”. V jedné takové vesnici máme ubytování. Borovitsa leží v západní části pohoří Stará planina asi 60 km od hranic se Srbskem a jsou zde k vidění pozoruhodné skalní útvary, známé jako Bělogradčické skály. Příjezd do ubytování v nás vyvolal hodně nepříjemné pocity. Vesnice se táhne podél hlavní cesty a domy v ní vypadají, jako by je už všichni opustili, a to hodně dávno. Kupodivu v některých se i bydlí, ale nemá to daleko k romské osadě (nechci tu dělat žádná rovná se, ale podle Wikipedie tu jednu čtvrtinu obyvatel tvoří právě Romové). Borovitsa má jen 149 stálých obyvatel, domů je tu rozhodně více (v různém stavu rozkladu). Náš pronajatý domek naštěstí klame tělem a uvnitř je nově vybavený a je tu čisto, to samé už se nedá říct o nejbližším okolí.  K domku zřejmě patří i zrzavá kočka (spíš ještě kotě), která nám dělá milou společnost. Docela jsme si jí oblíbili a dnes jsme jí dokonce koupili v obchodě kočičí paštiky.

Konečně máme za sebou dva dny v rozpáleném autě (celou cestu na nás v kabrioletu pálí slunce a je přes 30 stupňů) a čeká nás první výlet. V plánu máme městečko Belogradčik, respektive pevnost v něm a již zmíněné skály. Jedinou skvrnkou v našem plánu je, že do města budeme muset jet autem, což je sice jen 10 km, ale už jsme doufali, že ho na jeden den necháme stát před domem. Nu což. Bělogradčická pevnost byla vybudována už Římany a jeji současná podoba, tedy to, co z pevnosti ještě zbylo, pochází ze století 14.  Pevnost má stretigickou polohu a je obklopena až 70 metrů vysokými skalami, což ji učinilo prakticky nedobytnou. Po Římanech ji využívali Bulhaři, pak Osmani a pak zase Bulhaři, a to až do roku 1885, kdy se ji Srbům podařilo dobít. Dnes patří k významným turistickým atrakcím Bulharska a rozhodně stojí za návštěvu, už jen kvůli krásným výhledům na impozantní červené skály.  Do pevnosti se platí vstupné (v přepočtu asi 70 Kč/osoba). My jsme si jí celou prošli a pak jsme ještě udělali pěší okruh kolem pevnosti se zastávkou na občertvení v Belogradčiku.  Do Belogradčiku si můžete ostatně zajet i za kulturním vyžitím. V létě se tu hrají opery a muzikály pod širým nebem přímo v pevnosti s impozantní přírodní kulisou mohutných skal. 

Zpátky jsme se vrátili poměrně brzy a unavení z horka, dnes je krásných 35 stupňů ve stínu (podle předpovědi nejméně teplý den tohoto týdne).  Ve stínu na terase bylo příjemně a nás napadlo se projít k místní skále Borov Kamen (Borovicová skála, po které má název celá vesnice). Podle mapy by to mělo být jen asi 7 km tam i zpátky. Blbější nápad jsme snad ani mít nemohli. Vedro jako v kamnech a cesta skoro bez stínu.  Na skálu vylezl jen Míra, a to jen proto, že mi zase utekl, já jsem sotva pletla nohama. I tak jsem došla o více než kilometr dál, než jsem chtěla, a to zas jen proto, že jsem měla strach, co zas Míra vyvádí. Cesta zpět byla nekonečné utrpení. Po návratu jsme snad hodinu jen seděli na terase, než jsme byli schopni se sebou začít něco dělat. 

To byl tedy v Bulharsku výlet číslo jedna a zítra ještě zůstaneme na Staré planině, konkrétně pojedeme do Vračanského přírodního parku.