Bjelašnica a Lukomir

Bosna a Hercegovina

Náš poslední výlet v Bosně a Hercegovině začal vlastně už o den dříve. Cestou z Titova bunkru jsme se v tom šíleném odpoledním žáru stavili v první hospodě, kterou jsem míjeli. Shodou okolností to byl hotel, kde jsem už dopoledne vyděli motorkáře, který nás míjel při výstupu na Zlatar a na hotelu jsem si i všimla nápisu Travel agency “Rafting - Hiking - Tours”.  Žádný turistický “office” jsme tu ale neviděli, jen restauraci a minimarket. Motorkáře ze Zlataru  jsme tu potkali znovu (nutno dodat, že to nebylo naposledy, nějak se naše cesty pořád křížily).  Při placení jsem si říkala, že se na tu Travel agency zeptám. A skutečně, prý jsme v ní, ale lepší bude, když se půjdeme domluvit vedle do obchodu. Přišlo mi zvláštní domlouvat se s pokladní v minisámošce, ale ukázalo se, že to je správná osoba. Když na mě přišla ve frontě řada, zeptala jsem se, jestli dělají i něco jiného než rafting nebo půjčování čtyřkolek. A prý, že ano, že si máme říci, co chceme a oni to zařídí. Předpověď nebyla na dnešní den dobrá, a tak jsem se zeptala, jestli nedělají výlety džípem. Opět kladná odpověď a prý je na nás, kam pojedeme. První, co mě napadlo (znala jsem to z průvodců), byla horská vesnice Lukomir. Super. Domluveno. Ráno v 9 nás někdo vyzvedne u Starého mostu. Nic dalšího není potřeba, zaplatíme až po výletě. Přišlo mi to divné,  jen taková domluva u pokladny, tak jsem paní aspoň dala telefonní číslo.

V 9 ráno jsme čekali na smluveném místě a skutečně dorazil mladý řidič v malém  červeném golfu. Ještě než jsem se stačila podivit nad výběrem vozu, sdělil nám, že tímhle autem jen přejedem do hotelu, kde si vezme to správné auto. Z řidiče se vyklubal manžel paní pokladní a ta nakonec jela také s námi. Nasedáme do Mitsubishi Outlander a vyrážíme do hor. Míra měl obavu, že to bude taková masňácká výprava, kdy nás odvezou až na místo, tam nás posadí do restaurace, pár fotek hor a jedeme domů. Tak to se spletl. Byla to skutečná off-roadová jízda, vlastně nebyla úplně mimo silnice, ale já bych to, po čem jsme jeli, silnicemi nenazvala, i když v mapě je tak označené najdete. Jeli jsme i přes pastviny a hlavně neskutečně krásnou krajinou pohoří Bjelašnica. Bylo to úžasné. Jinak, než takhle bychom se sem nedostali. Dechberoucí výhledy do krajiny, která trochu připomínala centrální Durmitor nebo okolí rumunské Transalpiny, jen tady jsme byli uprostřed toho všeho. Horami jsme jeli dobré dvě hodiny. Ze 300 m nad mořem jsme vyjeli až do 1500. 

Cílem cesty byla horská vesnice Lukomir. Lukomir je nejvýše položená obydlená vesnice v Bosně a Hercegovině. Leží v nadmořské výšce 1455 m a je to jediná vesnice v Bosně a Hercegovině, která leží ve výšce nad 1300 m. Obývaná je jen od března do listopadu, na zimu se její obyvatelé stěhují k rodinám do níže položených sídel.  V roce 2013 měl Lukomir 81 stálých obyvatel a ti se věnovali do nedávna jen pěstování dobytka, ale nyní objevují turistický potenciál a přividělávají si pohostinstvím (jsou tu asi 3 restaurace, jsou to jen takové salaše s pár stolky), prodejem pletených výrobků (rukavice a čepice) a ubytováním turistů. Pro místní je to vítaný doplněk obživy. Tady jsme konečně potkali i další pěší turisty. My jsme si tu vyšli jen na nedaleký kopec s úžasnou vyhlídkou na okolní až 2000 m vysoké hory a 800 m hlubokou rokli Rakitnica. Kaňon Rakitnica je jedním z nejhlubších a nejstrmějších v Evropě a podle místních tam žije drak. Lukomir má nádhernou atmosféru, je tu krásně a při výstupu nad vesnici se před vámi s každým krokem otevírají nové a nové výhledy. 

Vracíme se opět cestou necestou a abychom si Bjelašnicu vychutnali, jedeme jinudy a tentokrát skutečně i po strmých svazích pastvin mimo “oficiální” cestu a uprostřed stáda krav. Je to úžasné. To nejlepší nakonec. Z našeho posledního výletu v Bosně a Hercegovině si odnášíme vzpomínku na dechberoucí přírodní scenérie a jízda džípem byla sama o sobě také obrovský zážitek.