Crno jezero a Savin Kuk
Po včerejším poměrně náročném dni s “horolezeckými vložkami” jsem na dnešek naplánovala lehčí trasu okolo jezera a do městečka Žabljak. Celkem 11 km a převýšení na celé trase kolem 300 m. Já jsem toho lezení nahoru měla po včerejšku dost a Míru začalo hodně zlobit koleno. Krásný plán, jenže ono se vždycky něco zvrtne a většinou si za to můžeme sami. U výborné snídaně (objednali jsme si u domácích snídani z jejich zdrojů - domácí sýr, šunka, vejce, chleba a domácí jogurt - ten kupodivu snědl jen Míra s dovětkem, že mu to možná pomůže na to bolavé koleno!) začal Míra spekulovat, že bychom mohli od Černého jezera zajet taxíkem pod horu Savin Kuk a že už tam byl a že nahoru jede lanovka. Nakonec jsme se dohodli, že tomu necháme volný průběh a uvidíme.
Černé jezero je od Bosači vzdálené jen něco přes 2 km a jde se prakticky pořád z kopce příjemnou lesní cestou. Potud bylo všechno v pořádku. Když jsme dorazili k jezeru, rozhodli jsme se ho obejít. Kolem jezera vede lesní “promenáda”, ale nesmíte z ní odbočit. Crno jezero jsou vlastně dvě jezera předělená jen úzkým pásem země, ten je ale kromě krátkého období v létě zalit vodou, jezero tak vlastně vypadá jako osmička. Na většině map se ale tváří jako 2 jezera, mezi nimiž se dá projít. Záhy jsme měli na vlastní kůži zjistit, že nedá, doba odlivu nenastala. Když se naše snaha projít mezi jezery začala jevit jako neprůchodná a cesta náhle končila v jezeře a ze stromu na mě vlály zbytky pásky se zákazem vstupu, Míra opět nepropadl panice a rozhodně se odmítal vrátit. Než jsem stačila použít všechna sprostá slova, která znám, Míra už šplhal na skálu vedle nás. Zase jsme byli někde, kde jsem nechtěla být, zase jsme šplhali na nejvyšší místo v okolí. Ono je to vidět, na přiloženém obrázku ze záznamem trasy, obešli jsem vlastně takový malý polootrov mezi oběma jezery. Po návratu na značenou cestu jsem došli do místní restaurace, kde jsem se občerstvili a naplánovali zbytek výletu.
Podle mapy to bylo k lanovce na Savin Kuk jen něco málo přes 3 km, tak jsme zahodili (spíš odložili případný plán cesty taxíkem) a vydali jsme se tam pěšky. Až na to, že cesta vedla 2 km do kopce, proběhla kupodivu bez komplikací. Když jsme došli k lanovce, měli jsme za sebou přes 10 km a vyšlápnuto kolem 650 výškových metrů - tolik k lehkému výletu.
Lanovka kupodivu jezdila. Jsou to vlastně 2 na sebe navazující sedačkové lanovky a vyvezou vás až do výšky 2150 m. Na vrchol je to sice už jen kolem 500 metrů s převýšením 100, ale já jsem už na vrchol jít odmítla, tak to mám jen do 2213. Míra i s bolavým kolenem vyšel až na vrchol, tak to má do plných 2313.
Dolů jsme opět sjeli lanovkou a domů nás odvezlo taxi. Takže takový mastňácký výlet…
Ještě pár slov k našemu ubytování. Bydlíme v malé horské vesničce Bosača, kterou tvoří chalupy rotroušené po svazích hor. Bosača je nejvýše položenou stále obydlenou vesnicí na Balkáně ve výšce cca 1600 mnm. V zimě zde zůstává jen asi 10 obyvatel a narození dítěte tu prý nezaznamenali minimálně 25 let. Ubytování máme sice v malé dřevěné chatičce a do luxusu má rozhodně hodně daleko. Luxus je tu ale v něčem jiném, než třeba v obrovské koupelně. To nádherné na tomto místě je sepjetí s přírodou všude kolem a autentičnost místa a lidí, kteří tu žijí.
