Drauradweg - cyklotrasa údolím řeky Drávy (1)

Cestu na kole podél některých z rakouských řek jsme s kamarádkou Pavlínou plánovaly už dlouho.  Rakousko jich nabízí více (Inn, Ens, Mur, Drau..). Po proudu řeky je to většinou celkem pohodové ježdění v Alpách. Nejvíce nás lákala Murská cyklotrasa (části z ní už jsem jela a moc se mi to líbilo). Náhoda nás ale dovedla k nabídce hotelu Tschitscher ve Východním Tyrolsku, který nabízel cyklistický balíček “Drávskou cyklotrasou hvězdicově ve 2 zemích”. To, že se nespí každý den v jiném hotelu (je zde jen jeden přesun) a využívá se vlak nebo autobus pro přesun na další etapu nebo zpět, se nám zalíbilo natolik, že jsme konečně náš plán na cyklovýlet do Alp konečně uskutečnily. Naše první ubytování je v již zmíněném hotelu s neněmeckým názvem Tschitscher. Ten má přídomek Spiel- und Buchhotel a skutečně zde nenarazíte na televizi, ale zato na spoustu deskových her (my se do jedné z nich okamžitě zamilovaly - je to SKYJO a už teď máme starost o to, kde jí tu seženeme, abychom ji mohly hrát i na našem dalším stanovišti), knih a CD. Pokoje se jmenují po různých hrách, bydlíme v Člověče nezlob se. Majitel hotelu je velmi milý a ochotný a cítíme se tu skutečně skvěle. https://www.spielehotel.at/de/

 Etapa 1: Innichen (San Candido) - Nikolsdorf

Drávská cyklotrasa je celá dlouhá 510 km a vede z Toblachu do Varaždínu. Cyklotrasa má i své vlastní webové stránky: https://www.drauradweg.com, je rozdělená do 7 etap a my máme v plánu projet první 3 z nich, z Innichenu do Villachu, celkem asi 180 km. Na první etapu vyrážíme vlakem na startovní místo, kterým je Innichen. Hned první den nám ukázal, že přípravu nemáme s Pavlínou tak důkladnou, jako to máme na cestách s Mírou. Moc jsme si to předem nenastudovaly a zeměpis evidentně není naše nejsilnější stránka. První etapa nám tak připravila řadu překvapení: 

Překvapení první - jedeme do Itálie

To, že Dráva pramení v Itálii, jsem si asi kdysi přečetla, ale také jsem věděla, že nejedeme cyklostezku od úplného začátku a název města “Innichen”  také nic nenaznačoval. V mé cyklomapě navíc hranice států a spolkových zemí nejsou zas tak moc rozdílné. První indicie, naznačující cestu do zahraničí přišla v podobě lístků na vlak, které jsme obdržely ráno v hotelu, na nich byla cílová stanice označena jako Innichen/San Candido - to jsme si vysvětlily jen jako místní název v Innichenu. Druhá indicie přišla v podobě cílové stanice Fortezza na vlaku, do kterého jsme v Lienzu přesedaly, ani to nezabralo, do Itálie je to skok, tak tam vlak jede, my zůstáváme v Rakousku. Třetí indicie přišla, až když jsem si v mapě hledala, kolik to máme ještě zastávek do Innichenu a od města Silian začala mít města názvy v italštině i němčině.  Teprve tehdy mi došlo, že naše cílová stanice není v Rakousku, ale v Itálii. Ono je to naštěstí v dnešní západní Evropě jedno, tedy nebýt Covidu. Vlak byl oblepen plakáty o povinnosti nosit v Itálii ve vlacích a autobusech respirátory - ty jsme samozřejmě nechaly v hotelu. Ukázalo se, že tato povinnost zřejmě unikla i ostatním cestujícím a v klidu jsme tak projely tři italské zastávky až do Innichenu, který se vlastně jmenuje San Candido.

Překvapení druhé - jaké Alpy to jsou

Tohle taky přišlo ve vlaku. Těsně před Innichenem jsme ve městečku Vierschach/Versciaco zahlédly lanovku s obřím nápisem “3 Zinnen”. To znám, to jsou Tre Cime v Dolomitech, tam jsem vyjela na kole, ale tahle lanovka k nim zaručeně nevede. Také nevedla. Lanovka vede na vrchol Helm, ale Tre Cime jsou odsud na dohled a daly název tomuto horskému středisku. Až tady mi došlo, že jsme vlastně v Dolomitech a ne v Tauernských Alpách

Překvapení třetí - jak dlouho trvá místní přeháňka

Vyrazily jsme za krásného letního počasí. V předpovědi byl déšť, ale dle pana domácího to bude jen místní bouřka, ta se rychle přežene a možná ani nebude tam, kde se zrovna budeme pohybovat a vždycky můžeme sednout na vlak a vrátit se zpět vlakem. Po 15 km jsme dorazily opět do Rakouska, do Silianu, kde byla plánována jízda lanovkou pod vrchol Thurntaleru (2408).  Vše se zdařilo, až na to, že jsme nahoře tak tak stihly kafe a štrůdl a začalo krápat. Než jsme sjely lanovkou zpět do údolí, lilo jako z konve. Navlékly jsme pláštěnky a vydaly se směr cyklotrasa. Lilo čím dál víc. Začalo to vypadat, že místní přeprška bude delšího charakteru. Byla jedna hodina a do cíle nám zbývalo 47 km.  Do cesty se nám připletla pizzerie s pěknou terasou. Rozhodly jsme se, že si dáme radler a uvidíme. Déšť houstl a vyhnal nás i partu motorkářů z terasy dovnitř restaurace. Počasí se nelepšilo, daly jsme si pizzu. Po hodině to motorkáři vzdali a navlékli se do kombinéz proti dešti a odjeli. My si daly ještě kafe. Blížila se třetí a déšť nijak neubíral na intenzitě. Zaplatily jsme a vydaly jsme se směrem k odbočce, kde to znamenalo buď zahnout k nádraží nebo pokračovat v jízdě. A opět zasáhla náhoda, do cesty nám vstoupil obchod se sportovními potřebami, kde si Pavlína koupila skvělou bundu do deště. No a jít v nové bundě do deště na vlak je, jak uznáte, blbost. Pokračovaly jsme tedy v cestě, nehledě na to, že lokální přeháňka nějak nemínila ustat. Možná bychom si tu cestu víc užily, protože vedla skutečně pěknou horskou krajinou a pořád z kopce, byl to ten typ cesty, kdy víc brzdíte než šlapete. Po asi 30 km déšť konečně ustal a do Lienzu už jsme dorazily za slunečného počasí. Z Lienzu do Nikolsdorfu už se jede víceméně po rovině, ale my už toho zřejmě po zážitku s deštěm měly dost a v hotelu na nás čekalo vynikající SKYJO, tak jsme posledních 12 km pojaly jako časovku a do hotelu jsme dorazily, jako bychom přijely na kolech až z Prahy.