Geopark UNESCO Papuk

Chorvatsko

Cestou zpět z Bosny a Hercegoviny jsme si udělali zastávku ještě v Chorvatsku. Vybrali jsme si Přírodní rezervaci Geopark Papuk. O tomto místě jsem až doposud neslyšela a objevila jsem ho náhodou, když jsem hledala něco zajímavého při cestě. Na východ Chorvatska do Slavonie se od nás zase tak moc nejezdí, takž to bylo pro nás pole neorané. Na mapě jsem si všimla tmavšího zeleného fleku, ve kterém se navíc po zvětšení objevila síť červených pěších tras. Zjistili jsme, že se jedná o pohoří Papuk (největší ve Slavonii), které se zvedá nad okolní rovinatou krajinou Panonie do výšek až 900 m (nejvyšší hora Papuk má 953 m). Jedná se o první chorvatský Geopark, který se stal součástí UNESCO Geoparků (od roku 2011). 

Bydlíme ve vesnici Velika, která je jednou z bran do parku. Pro celodenní výlet jsme si vybrali jednu z doporučených tras. Našli jsme ji přímo na stránkách Geoparku a zahrnuje 4 pozoruhodná místa: zříceninu Velički stari grad, vrchol Lapjak (667) se skalnatým útvarem Tauberova stěna, vrchol Nevoljaš (739) a Jankovac, kde je centrum Geoparku a vodopád Skakavac. Zpět to vezmeme po jiné značené cestě, která by měla mít méně strmé klesání, což se pro cestu dolu hodí vždycky. Celkem pěkných asi 18 km. 

Začínáme výstupem ke zřícenině. Je to do prudkého kopce, ale necelé 2 km, takže to jde. Navíc není takové horko jako v předchozích dnech, asi 18 stupňů a zataženo, pro stoupání skvělé. Na hradě uděláme pár fotek a stoupáme po lesní cestě na vrchol Lapjak. Začne pršet. Když se mírný deštík promění ve vytrvalý déšť nasadíme pláštěnky a pokračujeme. A pak se před námi objeví Tauberova skála. Skalní útvar a k mému překvapení naše naučná stezka (název ve mně vyvolává představu lehké vycházky pro rodiny s dětmi) vede přes vrchol. Horolezecká vsuvka v dešti je opravdu výživná. Vůbec si neumím představit, že bychom to šli obráceně.  Z vrcholu naštěstí není potřeba slézat, na druhé straně vede normální pěšina. Po zdolání Lapjaku míříme na nejvyšší místo našeho výletu, na vrchol Nevoljaš. Pořád leje, pořád stoupáme. Místní ukazatele mají zvláštní míry, po půl hodině od ukazatele Nevoljaš 40 min následuje Nevoljaš 35 min. Mlha, viditelnost asi 20 metrů. Tím spíše si užijeme rozhlednu na vrcholu Nevoljaše. To, že na ní vylezeme, považuji za jednu z absurdit dnešního dne. Do Jankovace, kde nás snad bude čekat i odměna v podobě “suché” restaurace, to už je z kopce, možná bohužel. Kdo mě zná, ví, že na tom nejsem se sestupy v terénu nejlépe. Jestli ale ještě něco nenávidím více než sestup po kamení, šiškách, kořenech a přes popadané stromy je terénní setup s tím vším a navíc za deště. Dělalo se mi zle už jen při pohledu na tu skluzavku. Moc mě neuklidňovalo ani to, že nadával i jindy nad tím vším povznesený Míra a o vážnosti situace svědčí i to, že několikrát zastavil, počkal na mě a pomohl mi překonat obtížnější pasáž. 

Po 11 km konečně dorážíme do placené části parku (vstupné po nás ale nikdo nechce). Nejraději bych hned zapadla do hospody, ale jdeme se ještě podívat na vodopád Skakavac, když už dnes nebyly žádné výhledy, tak ať máme nějakou jinou podívanou. K vodopádu je to sice zase z kopce, ale už jen asi 15 minut a z větší části je to po dřevěných chodnících a schodech. Pak už nás čeká zasloužené občerstvení. Zkontrolujeme zpáteční trasu, která by měla z větší části vést po silnici. Pěšina v mapě má jen něco málo přes 2 km a je do kopce, to snad dáme. 

Přestalo pršet. Zpáteční cesta je z počátku luxusní. Široká kamenná cesta vede vzhůru a jde se po ní dobře. To se má ale zase změnit.  Ukazatel i navigace náhle ukazují na pěšinu, která je do pasu zarostlá travou a kopřivami. Co se dá dělat. Za pár metrů jsme naštěstí v lese a hlavně neprší. Sluneční paprsky deroucí se skrze stromy vytvářejí dojem pohádkového lesa. Ostatně lesy jsou moc krásné, převážně listnaté a opravdu jako z pohádky, dokonce i za deště a mlhy. Když začneme opět klesat, začínám se modlit, abychom už narazili na asfalt, já ho snad začnu líbat. Jak řekla, tak i udělala, byť jen pro fotku. Zbytek cesty pak proběhne v pohodě, a i když asfalt přejde ve štěrkovou cestu, jde se dobře, začne svítit slunce a všechno je najednou nějak veselejší…  Shrnutí: 21,9 km, nastoupáno 913 m, skoro 6 hodin chůze, mám promočené nepromokavé goretexové boty a bahno až po kolena….