Jeep Safari - Bansko - Pirin.

Bulharsko

Přesouváme se na jih,  na naší poslední bulharskou zastávku, a tou je město Bansko a pohoří Pirin. Pirin je nejmenší bulharské pohoří,  pokud jde o rozlohu, co do výšky hor nezaostává, nejvyšší hora Vichren je jen o pár metrů nižší než Musala. Bansko je nejvýznamější bulharské zimní středisko. Někde jsem četla označení “bulharský St. Moritz”, tak s tím bych byla opatrná, ale pravdou je, že to je asi nejhezčí město, které jsme v Bulharsku viděli. Najdete tu pěší zony, uprostřed jedné z nich protéká říčka a celá ulice je upravená jako park. Staré město je plné malebných starých domů a za návštěvu rozhodně stojí kostel Sv. Trojice, v němž se nachází bohatá výzdoba a malby na dřevěném obložení. Ve městě je spousta kaváren a je tu nezvykle čisto. 

Původně jsme samozřejmě měli naplánovaný výstup na Vichren, což je náročnější výstup než na Musalu. Měla jsem pochybnosti, jestli to zvládnu, ale vzhledem k Mírově indispozici, jsme museli (naštěstí pro mě) plány změnit. V Bosně jsme měli dobrou zkušenost s atrakcí zvanou Jeep Safari. Offroadem se tak dostanete na místa, kam byste normálním autem nedojeli a pěšky je to daleko. Na Balkáně je to docela běžně nabízená služba, vedle půjčování čtyřkolek. Tady v horách a národních parcích se evidentně na nějaké zákazy vjezdu do lesa nehraje.  Společnost, která vyjížďky nabízí, jsem našla na internetu. Protože standardně nenabízejí celodenní program, domluvili jsme si speciální program jen pro nás (https://offroadbansko.com). 

Odjezd na horské safari jsme si domluvili na desátou. Ještě v 9 je venku mlha, že není vidět ani na 5 metrů. Míra propadá panice a trudnomyslnosti. Horské počasí se ale dokáže změnit během pár minut a tady se mlha před desátou ztratila jako mávnutím čarovného proutku. V 10 hodin  nás kupodivu před hotelem čeká terénní Mercedes s mladou řidičkou Milenou. Milena je sympatická, mluví dobře anglicky a hlavně skvěle řídí. Napřed jedeme kolem Banska, které si můžeme prohlédnout z okolních kopců. Navštívíme vodopád, vodní rozervoáry, malebné kostelíčky. Největší dojem na nás udělala vyhlídka s názvem Momin grob, v překladu Dívčin hrob. Je tu velký bílý kříž a náhrobek a hlavně výhled na tři pohoří: Rodopy, Rila a Pirin. K místu a náhrobku se vztahuje legenda o králi, jeho dceři, tureckém vpádu, princeznině sebevraždě a králových slzách proměněných v drahokamy, z těchto indicií už si příběh poskládáte sami.  Tady na nás čeká i opravdová offroadová vložka (ne, že bychom doposud nejezdili dostatečně neupraveným terénem).  Neskutečné sjezdy  dolů a strmé svahy nahoru, které snad ani není možné vyjet, a to všechno přes výmoly. Mám zase nový zážitek a příznivec autodromu za mě stejně nebude. 

Po prozkoumání okolí města se vydáváme do nitra Národního parku Pirin. Po vlmi kamenité cestě stoupáme lesem kolem řeky Demjanica, až do více než 1800 metrů nad mořem, kde na lesní mýtině, proměněné v parkoviště terénních aut, parkujeme a odtud se vydáváme pěšky k chatě Demjanica. Stará horská chata je ve výšce 1895 mnm. Byla postavena v roce 1925 a největší návštěvnost měla v komunistických dobách, kdy sem po cestě (prý byla o něco více sjízdná než teď) jezdily sovětské náklaďáky a zajistili tak zásobování a dopravu turistů. Vedle chaty jsou i chatky na přespání, ty už ale dávno přestaly sloužit svému účelu. Dnes už se o chatu stará jen pár lidí a všechno zásobování je jen na nich a jejich autu, které musí zvládnout i nedaleký brod. Můžete se tu ale občerstvit. Míra zkusí domácí telecí vývar a prý byl výborný. Tradiční hranolky se sýrem, které si dávám já, chutnají také. Je tu minimum turistů, tak si užíváme klidu uprostřed hor. Už v Bansku jsme viděli obří dřevěné trychtýře napájené ze žlabů, do kterých proudí voda z horské říčky. Podle Míry se jednalo o pozůstatky nějakých turbín, ale tady v horách jsme se dozvěděli, jaký je jejich skutečný účel. Jsou to pračky na koberce nebo velké kusy prádla (více v poučném videu). 

Odpoledne se vracíme do města. Povinné nákupy suvenýrů a už nás čeká jen balení na zpáteční cestu do Srrbska a do Prahy.  Tímto by to chtělo nějaký závěr. Popravdě ze zemí Balkánu mě Bulharsko zaujalo asi nejméně.  Znovu bych se asi podívala na Rilská jezera nebo do Banska, tam by ještě bylo co objevovat. Před 20 lety jsem byla z Bulharska nadšená,  u moře rostly nové hotely a penziony, kavárny a restaurace, dobré jídlo a perfektní servis. Kde to je dnes? Všechny tyhle 20 let staré projekty jsme viděli v Borovci, Bansku i jinde. Všechno tak nějak chátrá. V Bulharsku máte na každém kroku pocit, že “dobře už bylo”.  Nějak jsem se tady nemohla zbavit pocitu zmaru (Bansko bylo jedinou výjimkou) a nemohoucnosti. Tohle jsem v jiných balkánských zemích neměla. Turistům toho může Bulharsko hodně nabídnout, jen to neumí nebo nechce.  Na úplný závěr pár všednodenních maličkostí: silnice jsou většinou hrozné a skoro za všechny se platí (bez známky - schválně neříkám dálniční- se nedostanete nikam), turecké záchody jsou naštěstí minulostí, nepotkali jsme ani jeden, ale zato sprchový kout tu ještě neobjevili, sprcha je většinou jen sprchová hadice vedle toalety (doporučuji do koupelny nic nedávat),  je tu minimum fastfoodových řetězců, což je dobře, je tu spousta mladých lidí a je tu minimum tlustých lidí. Potkali jsme jen pár českých turistů (mladí nadšenci) žádné české auto a žádný kabriolet. Ostatně je tu minimálně zahraničničních turistů, a to včetně Sofie. Asi jsou všichni u moře…. a neměli bychom tam být v tomhle hrozném vedru také? … Jo a máme to za 3300 kilometrů