Konjič.

Bosna a Hercegovina

Konjič

Další a poslední zastávkou našeho putování Bosnou a Hercegovinou je starobylé město na řece Neretvě, Konjič. Je to největší město, které během naší cesty navštívíme, má asi 26 tisíc obyvatel. Konjič byl vždy strategickým místem na hlavním tahu ze Sarajeva do Mostaru a dále k moři. Po poslední válce tvoří 90% obyvatelstva muslimové (před válkou to bylo jen 60%). Dominantou města, je stějně jako v Mostaru osmanský kamenný most z konce 17. století. Stejně jako ten v Mostaru není už ani tento původní. Most býval spojením Bosny s Hercegovinou, které od sebe dělila řeka Neretva. Stari most nebo také Stara Čuprija byl zničen německým vojskem v březnu 1945. Most byl sice za dob Jugoslávie obnoven, ale nahrazen byl vlastně novým betonovým mostem. V roce 2003 se pak začalo s obnovou mostu do původní podoby. Rekonstrukce, na kterou přispělo i Turecko, byla dokončena v roce 2009 a most je skutečně krásný. Centrum města tvoří malé domky a křivolaké uličky, kterými sotva projede auto, což jsme si sami vyzkoušeli, protože bydlíme pár metrů od mostu. 

Když už jsem se dotkla našeho ubytování, musím se o něm rozepsat více, protože má více “balkánských” prvků než jiná ubytování, která jsme mohli poznat (a něco se našlo všude). Bydlíme v přízemním bytě vedle garáže, od které nás dělí skleněná stěna, auto je tak s námi prakticky v obyváku. Alfička má tady jedno z nejlepších parkování, jaké kdy zažila. Byt je sice zařízen jako na zámku, ale kvůli problému s vlhkostí, musíme mít prakticky nepřetžitě puštěný odvlhčovač. Korunu všemu ale nasazují obrovská okna od stropu až na zem, která vedou do ulice. Jsme tu jako ve výkladní skříni, tedy byli bychom, kdybychom neměli celý den zatažené rolety, necháváme dole asi 30 cm škvíru, abychom tu měli alespoň trochu denního světla. Abych řekla i něco pozitivního, je tu chládek a k bytu patří terasa, ale na tu se chodí z ulice a je ve svahu za domem, asi v úrovni třetího patra, ale je moc hezká. 

Zlatar

Plány, které jsme chtěly v Konjiči uskutečnit, nějak berou za své. Zamýšleli jsme rafting na řece Neretvě, ale je málo vody a na rafting sice jít můžeme, ale je to stejně adrenalinový zážitek jako plavba na šlapadle u Karlova mostu. Dalším bodem měl být výlet do nedalekých hor, který bychom si koupili u některé z turistických agentur. Už jsem si to předem našla na Internetu. Jenže agentury buď zkrachovaly nebo nekomunikují nebo je nemůžeme najít na uvedných adresách a nebo zjišťujeme, že jsou z centra tak daleko, že bychom tam šli hodiny, a to ještě s nejistým výsledkem. Míra tedy briskně navrhuje alternativní program, spočívající ve výšlapu na některou z hor nad městem a má hned i adepta, kopec s vysílačem, což by mohla být i nejvyšší hora v okolí (na tohle má Míra šestý smysl). Na mapě je na vrchol kopce cesta “pro auta”, která má asi 8 km a převýšení je kolem 650 m. Na mapě je i kratší cesta pro pěší, ale tu po zkušenostech se stavem místních stezek a oblibou pěší turistiky v těchto končinách ihned zavrhujeme. 

Výstup na vrchol Zlataru (název jsme si také našli v mapě) je únavný, je děsné vedro a štěrková silnice je neskutečně prašná. Prach nám občas ještě zvíří projíždějící terénní motorky a čtyřkolky. Až v poslední třetině dostává cesta příjemnější ráz. Nachází se tu zřejmě již opuštěná osada Zagorica. První, co z ní vidíme je křesťanský kostelík a malý hřbitov, oboje udržované. Kus dál jsou vyprahlé pastviny  i pár opuštěných domů v různém stavu rozkladu, ale při zpáteční cestě jednak potkáme místního “pastevce” a za stromy na nás vykoukne nové střecha a kus opraveného domu, tak tu asi pořád ještě někdo žije. Necelé dva kilometry za osadou je vrchol kopce (881 m) s vysílačem a kupodivu i velkým domem, který sice vypadá opuštěně a zchátrale, ale potkáváme tu nějaké lidi a někdo z nich tu určitě bydlí. Podle zbytku různých ukazatelů, reklamních cedulí a posezení s lavičkou soudím, že to kdysi bývalo oblíbené výletní místo, kdysi…. Dnes tu potkáte jen místní “obyvatele” (co tu dělají, je mi záhadou) a kočku domácí. Ovšem výhledy na Konjič a posezení na lavičce ve stínu borovic za tu námahu stojí. 

Titův bunkr

Pokračujeme v “náhradním” programu. Už v prvním ubytování nám hostitelé doporučili návštěvu Titova bunkru v Konjiči. Ostatně kousek od našeho stávajícího ubytování je prodejna vstupenek na tuto populární “atrakci”. Do bunkru je to 6 km z centra Konjiče, tak to budeme mít spojené i s pěším výletem. Jde se celou cestu po silnici, jak už jsem jednou psala, chodit tady po silnicích není žádná hitparáda, a to i když je tu minimální provoz. Silnice jsou úzké, nemají krajnice a místní jezdí jako blázni. Dnešní trasa měla navíc zpestření v podobě neosvětleného tunelu. Tunel měl sice po stranách chodníček, ale ten byl prakticky nepoužitelný, protože na něm číhaly nástrahy v podobě netušených děr, kamenů a jíného bordelu. Raději jdeme po silnici a svítíme si mobilem. Slunce žhne a  cesta nenabízí moc stínu. Bohužel není možné jít po druhé straně řeky, což by bylo mnohem blíže, ale mezi vstupem do bunkru a Konjičem tam stojí z větší části podzemní muniční továrna a ačkoliv vám to navigace zatají, tato cesta je neprůchodná. Ke vstupu do bývalého vojenského areálu, kde je bunkr, přicházíme o hodinu dříve, než je prohlídka a narážíme tak na zavřenou bránu. Není tu ani kam si sednout a představa, že tu stojíme v poledním žáru uprostřed ničeho, je hrozná. Naštěstí objevujeme stezku k řece a  dokonce i improvizovanou lavičku ve stínu. U řeky se docela příjemně sedí a rychle nám to uteče. V určený čas se vydáváme zpět k bráně, ta je mezitím otevřená a už tu čeká docela hodně lidí, o to víc mě překvapuje naprostá absence, jakéhokoliv “turistického” zázemí. Je tu zatím pohromadě nejvíce turistů, co jsem zde viděla. 

Vstup do bunkru je od brány vzdálen asi 500 metrů a ukrývá ho dům, kde byste nic podobného nečekali. Jsou tu i toalety a kavárna (nefunkční), proč se nemůže dojít až sem, proč nic nefunguje a proč se venku v areálu nesmí fotit, je mi záhadou. Areál už pro vojenské účely minimálně od roku 2011 nefunguje. Vlastní bunkr je impozantní a obrovský. Jedná se o největší z bunkrů bývalé Jugoslávie. Měl sloužit pro Tita a vedení země, a to nejen pro případný imperialistický útok, ale, a možná hlavně, pro případ ruskéhu útoku, kterého se Tito obával. Bunkr se stavěl od roku 1953 do roku 1979 a stavba stála 4,6 miliardy amerických dolarů. Paradoxně se sem Tito osobně nikdy nepodíval (možná na stavbu, ale není to jisté), protože krátce po dostavění bunku v roce 1980 zemřel. I po Titově smrti byla existence bunkru držena v tajnosti a bunkr byl i nadále udržován “v pohotovosti”. Oficiální označení má bunkr ARK D-0, což je armádní rezervní velitelství a D-0 jako početní dnů připravenosti od případného útoku, tedy v tomto případě ihned. Krycí označení mezi ostatními bunkry bylo Istanbul (proč?)

Vstup do bunkru je možný ze tří stavení, zdánlivě komfortnějších víkendových chalup. Za jejich dveřmi (jedněmi jsme vešli i my) ovšem začíná labyrint o celkové ploše 6 584 metrů čtverečních, od zemského povrchu ho dělí 200 metrů masivu. Odolat měl i atomovému výbuchu o síle 20 kilotun TNT. Bunkr až do roku 2011 střežila armáda a za jugoslávské války bylo dokonce v plánu jej odpálit, což naštěstí plukovník Grabovica neudělal. Naopak nechal vstup zaminovat a pomohl tak uchránit vybavení až do dnešních dnů, takže jediné, co se nakonec nedochovalo, je vybavení kuchyně. Bunkr má tvar podkovy a je rozdělen do 12 bloků. Obsahují například dekontaminační prostory, ambulanci, nemocnici, štábní blok, zázemí pro mužstvo, spojařské pracoviště, kuchyni, vodárnu, elektrocentrálu, ústřední klimatizaci, palivové nádrže a samozřejmě ubytování pro samotného Tita a jeho ženu a 350 dalších osob včetně obsluhy. Co nejvíce překvapí je stav, ve kterém se vše uchovalo. Je tu čisto, nábytek je jako nový a všechny technologie fungují. Jestli někdy zavítáte do těchto končin, nevynechejte návštěvu bunkru.