Národní parky Lovčen a Skadarské jezero

Dnešní článek bude asi trochu delší a budu ho muset rozdělit do více částí. Stihli jsme toho totiž za jeden den více než obvykle. Objednali jsme si v místní cestovní kanceláři “360 Monte” celodenní výlet “Great Montenegro Tour” a poznali jsme díky tomu několik zajímavých míst, přičemž o některých jsme do té doby vlastně ani neměli tušení. Jedeme minibusem. Naše skupinka čítá 15 osob plus průvodce Miloše a řidiče Marka. S Mírou jsme rozhodně nejstarší účastníci zájezdu. Kromě nás jedou jen skoro samí studenti a většina těch typických baťůžkářů je singl a jedna starší baťůžkářka, zubařka z Holandska. Kromě jedné Kanaďanky jsme všichni z Evropy. 

Naše cesta měla plánovaných 6 zastávek. Nepočítám Kotor (o tom si můžete přečíst zde: Boka Kotorská), ačkoliv první zastávka s ním souvisí.  Abychom se dostali do Národního parku Lovčen, musíme nejprve překonat hory, které se tyčí nad Kotorem do výšky 1 kilometr. Jedeme po staré rakousko-uherské cestě z roku 1884, která se klikatí po strmém kopci ve 25 zatáčkách (vracečkách). Silnice je navíc velice úzká, o to větší je to dobrodružství. Několikrát zastavujeme, abychom si mohli vyfotit Kotor i celou zátoku z výšky. 

Národní park Lovčen

Národní park Lovčen leží asi 30 km od Kotoru a cestou sem musíte překonat více, než jen ten 1 km po svazích přímo nad zátokou. Pohoří Lovčen prý dalo Černé Hoře jméno, prý to byly právě tyto hory, které Římané spatřili  a pro temnou barvu jehličnatých lesů, je začali nazývat Montenegro. Nejvyšší horou pohoří Lovčen je Štirovnik s výškou 1749 metrů nad mořem. Nás ale dnes zajímá jiný vrchol, a tím je Jezerski vrh (1657 m), z něhož je nejenom nádherný výhled, ale který má pro Černohorce ještě speciální význam, ale k tomu se dostanu. 

Na úpatí pohoří Lovčen projíždíme vesnicí Njeguši. Tady se v roce 1813 narodil nejuznávanější černohorský vladyka, básník a fylozof Petr. II. Petrovič Njegoš (jak správně chápete, přídomek má po své rodné vesnici).  Pro Černohorce je tento panovník symbolem národní hrdosti.  V Njeguši se nejenom narodil zmíněný vládce a pravoslavný metropolita, ale odsud pochází i vyhlášená njegušská šunka. Tu jsme ostatně mohli ochutnat na snídani v nedaleké vesnici Bukovica, v nejstarší místní restauraci z roku 1881. Po snídani nás čeká už zmíněný Jezerski vrh. Málokdo ho tak ale označuje, všichni budou mluvit o Njegošiho mauzoleu. Na vrcholu se totiž nachází mauzoleum již zmíněného vladyky. Je to nejvýše položené mauzoleum na světě. Mauzoleum bylo vybudováno v roce 1974. Abyste se dostali až na vrchol musíte zdolat 461 kamenných schodů. Mauzoleu dominuje monumentální socha vladaře z jednoho kusu granitu o výšce 4 metry a váze 29 tun (jak jí tam dostali nechápu), těch soch je tam ostatně více a jejich autorem je chorvatský sochař Ivan Meštrovič. Strop mauzolea je pokryt plátkovým zlatem, 200.000 kousků o celkové váze 18 kg. To nejkrásnější na celém místě jsou ale výhledy.  Z kruhové podesty za mauzoleem je nádherný výhled do 5 států (Chorvatsko, Srbsko, Kosovo, Albánie a samozřejmě Montenegro). Zhruba uprostřed podesty je navíc speciální místo, kde, když promluvíte, uslyšíte svoji vlastní ozvěnu, zvláštní je, že ji slyšíte jen vy a nikdo kolem. Opravdu to funguje - zkusila jsem si to.

Cetinje

Dalším bodem výpravy je město Cetinje. Dříve hlavní město Černé hory. Je to i centrum místní ortodoxní církve. Ve městě žije necelých 16 tisíc obvatel a tím je také druhým největším městem v Černé Hoře, více obyvatel má jen hlavní město Podgorica (151 tisíc obyvatel, což je asi 30% všeho obyvatelstva). Bohužel téměř polovina obytel Cetinje je nezaměstnaných. Obrovská nezaměstnanost tak z Cetinje učinila i hlavní město zločineckých organizací. Město samo působí lázeňským dojmem. Je tu významný klášter, bývalé královské sídlo a spousta vil, převážně z 19. století, kde dříve sídlily ambasády. Stát tyto vily využívá jako vysoké školy. Jedna z vil bývala i sídlem Petra II. Njegoše a dnes tu prezident přijímá zahraniční návštěvy.

Národní park Skadarské jezero

Skadarské jezero je největší jezero na Balkáně. Dvě třetiny jezera leží v Černé Hoře, zbytek v Albánii.  Národní park je to od roku 1983 jen v Černé Hoře, Albánci dali přednost atomové elektrárně.  My jsme nejeli až k samotnému jezeru, ale k řece Crnojeviča, která se do jezera vlévá. Nedaleko místa Rjeka Crnojeviča tvoří řeka velký meandr a můžete odsud také podniknout projížďku po řece, což byl i náš cíl. Při sjezdu do Rjeky jsme se zaztavili na vyhlídce, ze které se nám naskytl nádherný pohled do Národního parku Skadarské jezero. Krajina jako z Tolkiena.  Projížďka po řece měla ještě bonus v tom, že jsme se v řece mohli i vykoupat. Okraje řeky jsou poseté lekníny, které tvoří velké souvislé plochy, v nichž hnízdí různé druhy ptáků a spostu z nich jsme mohli i pozorovat (znám jen husy, kachny, labutě a volavky ty ostatní nedokážu pojmenovat, ale tolik druhů na jednom místě jsem snad viděla jen v ZOO). 

Budva a poloostrov Svatý Štěpán

Na zpáteční cestě projíždíme přes přímořské letovisko Budva, které pro mě představuje vše, co si jako dovolenou u moře nepředstavuji - spousta lidí, plné pláže, hotely typu panelák, casina a herny, diskotéky, urbanismus nula, děs běs… Žije tu 10 tisíc obyvatel, což je hodně… Zastavujeme jen na vyhlídce na poloostrov Sveti Stefan. Původně rybářská vesnička je nyní luxusním hotelem, takže pokud se sem chcete podívat, připravte si na noc 1000 Euro a výše. Toto je naše poslední zastávka. Po téměř 10 hodinách se vracíme do Kotoru. Byl to den plný zážitků. Musím pochválit cestovku, která to měla skvěle připravené a hlavně našeho průvodce Miloše, byla s ním zábava a rozhodně jsme se nenudili ani při vyprávění o historii nebo současné politické situaci Černé Hory.