Krušné hory - apartmány Urtica
Začala jsem sérii vybírání narozeninových darů. První na řadě byl pobyt v Krušných horách, v Apartmánech Urtica. Máme s Mírou glamping rádi, obzvláště, když nabízí samotu (tady spíše relativní) a krásné výhledy, a těch je tu dost. Bydlíme v dřevěném domku, což je něco mezi maringotkou a mobilhomem. Vybavení je samozřejmě luxusní, včetně plně zásobené vinotéky. Domek je umístěn ve stráni nad obcí Nová ves v horách. Domky jsou tu tři a jeden zděný dům, kde jsou další dva apartmány. Obsazené jsou všechny tři dřevěné domy, ale vzájemně na sebe ani nevidíme, takže si tu skutečně užíváme relativní samotu. Z velkých francouzských oken máme výhled do tří stran. Nejblíže pod námi je část obce Mikulovice a nad ní nepřehlédnutelná dominanta, 5 větrných elektráren. Takhle blízko větrníků jsem ještě nebydlela a přestože jsem velkým zastáncem obnovitelných zdrojů energie a nechápala jsem, jak to mohou obyvatalé dotčení výstavbou větrných elektráren odmítat, uznávám, že soužití s větrníky vyžaduje jistou toleranci. Větrníky hučí a blikají, což může být obzvláště v noci dost nepříjemné. Při pohledu na jihovýchod máme rozhled na desítky kilometrů, nejblíže k nám vidíme Litvínov a někde v dálce jsou vidět i Teplice.
Nová ves v horách je překvapivě rozsáhlá vesnice (26km2) a táhne se mezi Horním Jiřetínem, Horou Sv. Kateřiny a německým Deutschneudorfem. Nutno přiznat, že většina domů je velmi pěkně upravená. Jsou tu penziony, hospoda, obchod, pošta a spousta dětských hřišť. Autobus jezdí několikrát denně a některé spoje jsou označeny, že převáží i kola. Podle wikipedie ma obec asi 450 stálých obyvatel, je jasné, že většina domů tak slouží jen pro rekreaci, a je to na nich poznat.
Krušné hory měly a mají krušný osud. Ostatně vděčí za to hlavně lidem, a to už od středověku. Tady lidé rozhodně přírodě víc brali než dávali. Už od 12. století byly zdejší lesy nekompromisně likvidovány. Bohužel se zalesňováním to nebylo slavné. Listnaté lesy nahradily lesy smrkové, ale dominantním stromem se tu stal modřín. Po těžbě dřeva přišla těžba stříbra a pak samozřejmě uhlí. Těžba a návazný průmysl vytvořil z Krušných hor nejobydlenější hory u nás, což utnul až vývoj po druhé světové válce. Lesům se tu ale nedaří ani nyní. Co nezničí vítr, ničí dřevokazné houby. Jsou tu obrovské plochy mrtvých lesů a jsou tu obrovské plochy, kde už žádné lesy nesjou, to dává prostor dechberoucím výhledům a výstavbě větrných elektráren.
Míra nám vymyslel pěší túru “přes tři vyhlídkové kopce” (můj návrh navštívit nedaleký zámek Jezeří neprošel). Celá trasa měří cca 19 km a je spíše nenáročná, body náročnosti přidávám jen za několik výstupů na kopec (lezení po skále mělo v součtu asi deset metrů). Napřed jsme vystoupali na Medvědí skálu, která je s 924 m nejvyšším místem v okolí, pak je to příjemná hřebenovka a výstup na místo zvané Lesná nebo Ládunk (z německého Salz-Ladung, místa, kde se nakládala sůl na další cestu do Čech), dříve to bylo místo s 200 domy, dnes jich tu není ani 10. Dalším vrcholem na cestě je Liščí vrch, místo s nejhezčí vyhlídkou na celé dnešní trase. Odtud pak hodně klesáme až k hraniční řece Svídnici do místa, které znám z dětství, tady se překračovala hranice do NDR, je to Hora Sv. Kateřiny. Do centra vesnice, je ale potřeba vyšlapat přes kilometr do kopce. Odměnou je rozhledna a velmi příjemná restaurace, kde si dáváme pozdní oběd. Na obzoru už vidíme známé větrníky a zpátky to máme jen 5 km. Byl to krásný výlet.
Krušné hory mají své jedinečné kouzlo. Drsná, tolik zkoušená krajina. Krajina bez lidí, obklopená doly, elektrárnami a chemičkami. Turistický ruch se sem pomalu vrací, ale pokud se nechcete procházet přírodou společně s davem dalších turistů, tak jste tu správně, odměnou vám budou výhledy, které nezkazí ani ta elektrárna kdesi v dáli.