Lacul Rosu (Bicazská soutěska)

Včera jsme se přesunuli do Transylvánie - Sedmihradska. Cesou jsme se zastavili u největšího rumunského přehradního jezera - Lacul Izvorul Muntelui (někdy také Lacul Bicaz). Přehrada je dlouhá 40 km a my ho celé po západní straně, po zatím nejhorší místní silnici, objeli. Od jednoho jezera jsme to vzali ke druhému - Lacul Rosu, kde máme ubytování. Cesta vedla přes známou Bicazskou soutěsku. Soutěska je cca 8 km dlouhá a vyznačuje se velkým provozem aut, velkým výskytem parkujících aut, stánky se suvenýry a velkým množstvím chodců na vozovce. Ani jsme nezastavili, stejně nebylo kde. 

Samotné jezero Lacul Rosu (980 mnm) je vlastně také umělé jezero. Jeho vznik je znám na den přesně. 23.ledna 1838 v 18:45 se při zemětřesení o síle 6,9 stupňů zřítila část masivu a přehradilu říčku Bicaz a vzniklo tak Červené jezero (maďarsky gyilkos = vražedné, protože podle legendy kameny zavalily pastýře i s ovcemi). Dodnes z jezera vyčnívají pahýly stromů. Od počátku 20. století je tu čilý turistický ruch, dnes dotažený “k dokonalosti” přítomností kolotočů. Jezero se nachází v župě Harghita, kde žije velká maďarská menšina - v této župě spíš většina, protože Maďaři tu tvoří 85% obyvatelstva (nápisy tu najdete většinou dvoujazyčné). 

My jsme se přijeli hlavně obdivovat úžasnou krajinu a proto jsme měli naplánovaný celodenní výlet na dva vrcholy, každý z jedné strany soutěsky. Nejprve jsme vyšli na vrchol Suhardu Mic (1344 m) a vychutnali si nádherný výhled na jezero a klid - byli jsme tu zřejmě ten den první a další turisty jsme začali potkávat až cestou zpět. Musím přiznat, že cesta nahoru nebyla úplně snadná - opět bych jí nazvala jako mírně horolezeckou (tady už se objevovala kovová lana na držení).  

Další část výletu spočívala v okruhu, jehož součástí byl výšlap na vyhlídku na protilehlém vrcholu Ghilkoš a angličtině Killer stone (1378 m) - ano, to je ten kopec, jehož část se sesula a vytvořila jezero. Musím přiznat, že na začátku cesty, která vedla příkrou bahnito-kamenitou cesou nepěkným lesem mne zachvátila panika z medvědů a dožadovala jsem se vrácení (což se naštěstí nekonalo, Míra se se mnou nemaže). Ještě, že jsme to neudělali, nahoře se nám naskytla jedna zatím z nejkrásnějších vyhlídek naší cesty. Ovšem ještě, než jsme tam dorazili, absolvovali jsem další horolezeckou vložku, která několikanásobně předčila tu z rána, ani se mi nechtělo věřit, že jdeme správně. Dolů jsme naštěstí sestoupili jinou stranou, kde to naopak bylo velmi na pohodu. Shrnuto a podtrženo, ušli jsme 14,4 km, nastoupali 1014 výškových metrů a viděli 0 medvědů. 

PS. Po návratu nám přišlo na mobil varování před medvědem, kterého viděli v nedalekém Bicaz Chei.