Mocanita - poslední lesní železnice v Evropě
Naší druhou rumunskou zastávkou je město Viseu de Sus, což je město na soutoku řek Viseu a Vaser a my jsme sem zavítali ze stejného důvodů jako ostatní turisté, tím důvodem je železnice Mocanita. Ve městě samotném žije sice 15 tisíc obyvatel, ale město připomíná jen jeho střed přeplněný auty a lidmi. Čim více se od středu města vzdalujete (stačí pár ulic od hlavní třídy), tím více dostává Viseu de Sus vesnický charakter a na úplném okraji už zmizí i asfalt na silnicích a domy připomínají staré chalupy a ty nové jsou většinou nedostavené a staré neopravované. Takhle tu vypadá většina menších měst. Mně připomínají Košice mého mládí, jen je tu v centru více aut a hluku. Starší ženy tu chodí oblečené jako moje prababička (několik sukní, svetr a květovaný šátek) a staří dědové v tmavých kalhotech, bílé košili a klobouku (můj pradědeček měl většinou ještě sako). Dalším charaktistickým rysem trvale obývaných částí Rumunska, které jsem zatím viděla je “předrátovanost”. Vzduchem vedené rozvody elektřiny, sloupy obalené kabely všeho druhu, dráty různě zkroucené, zamotané, volně visící nebo spadlé na zem, toho je tady tolik, že to za chvíli i přestanete vnímat. Noční můra všech revizních techniků….
Zpátky ale k železnici. Místní karpatské lesy se využívaly pro těžbu dřeva už v dobách Rakousko-Uherska. Dřevo se z hor splavovalo po řece Veser na vodní pily ve městě. S výstavbou železnice v úzkém údolí řeky Veser se začalo v roce 1932. Úzkokolejka je dlouhá 60 km a jen do 21 km vzdálené stanice Paltin (kde je dnes konečná pro turisty) překoná přes 200 výškových metrů. Železnice znamenala pro těžbu dřeva obrovský pokrok. Malá parní lokomotiva dokázala vyvézt do kopců prázdné vagony a dolu jí s naloženými vozy pomohla gravitace. V Karpatech vzniklo bezpočtu těchto lesních železnic. V 50. a 60. letech jejich význam díky rozvinuté silniční dopravě upadal, ale ne tak v zaostalejším Rumunsku. Ještě v roce 1970 tu bylo asi 3000 km lesních železnic a v roce 1986 se stavěly nové parní lokomotivy a koncem 80. let fungovalo asi 15 železnic s 1000 km kolejí.
Dnes je CFF Viseu de Sus (CFF = Caile Ferate Forestiere = lesní železnice) poslední fungující lesní železnicí v Evropě, i když už vozí jen turisty. Přes léto vyjíždí několik parních vlaků za den a pokud chcete mít jistotu, že se do vlaku dostanete, je lepší si lístky koupit on-line předem, což bez problémů funguje (https://online.mocanita-maramures.com:8870). My jsme zvolili jízdenky s občerstvením.
Vyrazili jsme v 9:30 a na konečné v Paltinu jsme byli asi za 2 hodiny s jednou asi půlhodinovou občertvovací zastávkou (káva, nápoje, koblihy). V Paltinu nás přivítala krojovaná mládež zpěvem za doprovodu pro folklór netypického nástroje, a to saxofonu. Tatáž mládež pak na dřevěném podiu tančila za doprovodu reprodukované hudby choreograficky nenáročné lidové tance, do kterých se zapojovali i někteří výletníci (hlavně děti). Ostatní využili hodinu a půl trvající přestávku před cestou zpět k jídlu a pití. Jídlo, které jsme měli v ceně lístku, sestávalo z několika druhů grilovaného masa a bylo toho asi pro 8 osob, když jsem se dožadovala, aby mi něco z toho ani nenandávali na talíř, dostalo se mi pohledu plného zděšení. Musím přiznat, že to bylo dobré a snědla jsem i párko-klobásy (na rozdíl od našich, jejich obsah tvořilo snad jen maso).
Byl to zážitek, který mohu jen doporučit. Horská krajina je krásná, stopy v blátě kolem řeky naznačovaly, že medvědi tu skutečně žijí. Život na břehu řeky je s cestou od města řidší a řidší a člověk jako by se i propadal v čase. Myslím, že takovýto způsob života u nás už nenajdete, to mi došlo, když jsem viděla babičku v tom typickém oblečení, s plným vakem na zádech, dlouhou holí v ruce a po kolena ve vodě pomalu brodit z jedné strany horské řeky na druhou.