Musala, nejvyšší hora Balkánu

Bulharsko

Další naší destinací je zimní středisko Borovec v pohoří Rila. Z Borovce je to totiž už jen kousek ke zdolání nejvyšší bulharské hory, kterou je 2925 m vysoká Musala. Jméno hory vzešlo z Mus Allah, "blízko Alláhovi" a pochází z období, kdy bylo Bulharsko součástí Osmanské říše. Staré bulharské jméno hory je Tangra. V letech 1949–1962 se jmenovala po sovětském vůdci Stalinovi (zdroj: Wikipedie).  Na vrchol se chodí z horní stanice lanovky, z Jastrabce, který je ve výšce 2369 m. Plán je tedy co nejdříve ráno vyjet lanovkou a odtud se vydat na asi 7 km vzdálený vrchol. Lanovka jezdí od 8:30 a my k ní přicházíme asi v 8:40. Nevěříme vlastním očím, k lanovce se táhne fronta na hodinu. Výstup na Musalu je zřejmě pro každého Bulhara povinnost, něco jako pro muslima cesta do Mekky, a zdá se, že si ji dnes (nutno přiznat, že je sobota) přišla splnit většina obyvatel. Vyrážejí celé rodiny, včetně starců a dětí. Lanovka stihne vyvézt za hodinu až 1000 cestujících, a tyhle davy chrlí nahoře na cestu směr Musala.  Kolem 10 se dostáváme nahoru (5 km dlouhou trasu s tisícovým převýšením zvládne lanovka za necelou půlhodinu).  

První část cesty, necelé 4 km, je skutečně pohodová procházka po široké prašné a kamenité cestě. Jde se po vrstevnici, tak je to jen mírně občas nahoru, občas dolu. Zvládají to i opravdu malé děti. Na konci této etapy je Musalské jezero a hlavně Hotel Musala. Velký hotel v alpském stylu je uveden ve všech průvodcích jako skoro povinná zastávka při cestě na vrchol. Nyní je ovšem v rekonstrukci. Bulhaři vytahují svačiny a celé prostranství kolem jezera je poseté posilňujícími se skupinkami. Dav, který pokračuje je i tak nezanedbatelný. Tady už začíná stoupání po velkých kamenech. Musím přiznat, že to není zas tak “horolezecky” náročné a i díky příznivé teplotě (tipuji něco kolem 20 stupňů) se mi jde celkem v pohodě. Cestou míjíme další jezero a po dvou kilometrech je i chata s občerstvením.  Tady opět všichni svačí. Jsme ve výšce 2698 mnm. Na vrchol tedy zbývá už jen překonat asi kilometr a něco málo přes 200 výškových metrů. Přemýšlím, jak to vypadá pod vrcholem, jestli se tam stojí fronta, jako jsem to viděla ve videu z výstupu na Rysy. Ale to já už nezjistím. Sílu na další výstup sice ještě mám, ale čas ne. Jsme limitováni poslední jízdou lanovky a já jdu většinou dolu ještě pomaleji než nahoru. Nahoru už jde jen Míra a já se vydám pomalu zpět k lanovce. 

Mám čas, jdu pomalu a dokonce si to užívám.  Většina je teď na cestě na vrchol a potkávám tak jen pár opozdilců v protisměru (podle mě už nemají šanci se vrátit včas na cestu dolů lanovkou) a sem tam někdo proběhne kolem ve směru dolů. Na rozdíl ode mě a pár dalších zoufalců většina se dolů žene, nechápu. Nedělám žádné velké zastávky a přesto mi cesta k lanovce trvá přes dvě hodiny. Sedám si do kavárny a vyhlížím Míru, podle mých propočtů by měl dorazit asi za hodinu, možná více. Omyl, Míra dorazí dříve, než mi stihnou donést kávu (musím ale uvést, že obsluha byla příšerně pomalá). Je to záhada, stihl vystoupat na vrchol, pobýt tam, sejít dolu a absolvovat stejnou cestu dolů jako já a trvalo mu to jen asi o 20 minut déle než mě??? Dozvídám se, že na vrcholku skutečně byla fronta, ale ne na výstup, ale na foto s vrcholovým kamenem. Výhledy mohu obdivovat jen na fotkách. Mrzí mě, že jsem nebyla až nahoře? Možná trochu, ale i tak jsem si dnešní den moc užila. Bylo to super, jen tu dnes nemusela být půlka Bulharska. 

Vsuvka na závěr. Při včerejší cestě ze Sofie do Borovce, což je jen něco málo přes hodinu, jsme se zastavili i na archeologicky zajímavé lokalitě,  pozůstatcích středověké pevnosti Urvič. Urvič leží asi 20 km od Sofie nad řekou Iskar. Před cestou jsme si o pevnosti něco přečetli, podívali se na fotky a zjistili jsme, že pod kopcem, na kterém se zbytky pevnosti nacházejí, je parkoviště a odtud už je to něco málo přes kilometr.  To všechno byla pravda, až na to, že archeologicky významná lokalita byla tuto kompleto přikrytá černým igelitem, a že ho tu bylo.  No aspoň jsme se prošli….