Národní park Sutjeska

Bosna a Hercegovina

Včera jsme opustili Zavalu a vydali se do Tjentiště v Národním parku Sutjeska (název dostal podle stejnojmenné řeky). Cesta byla poměrně v pohodě, až na neplánovanou terénní vložku, kdy opět znenadání chyběly asi 3 km silnice, ale to už nás tu ani nepřekvapí. Tjentiště navštěvují hlavně ti, kteří chtějí v Národním parku Sutjeska vystoupat na nejvyšší horu Bosny a Hercegoviny - Bosenský Maglič (2386 m) a případně ti, kteří chtějí vidět monumentální památník bitvy o Sutjesku. K památníku se ještě dostanu. Samotné Tjentiště je dost “díra”, hodně hotelů je zavřených a zarůstají do krajiny, ani kempy nefungují všechny, není tu obchod a restaurace je tu nedlouho. Právě vedle restaurace Komlon je i infocentrum Národního parku (platí se tu vstupné 10KM) a provozují i 5 apartmánů, v jednom z nich jsme ubytovaní. Apartmány jsou ve srubech a jsou mezonetové (horní patro se 4 dalšími postelemi jsme si jen prohlédli) a mají venkovní posezení. Jedno z nejlepších ubytování, které tu můžete sehnat. Zmíněná restaurace je přímo proti monumentálnímu památníku, o kterém jsem psala. Je to neskutečná stavba. Byl postaven (společně s několika dalšími stavbami okolo a parkovou úpravou okolí v letech 1969 -1971.Brutalistický památník upomíná na bitvu proběhlou v roce 1943 mezi německo-italským vojskem a jugoslávskými partyzány vedenými Josipem Brozem Titem. Sám Tito mu věnoval velkou pozornost, a osobně se zajímal o jednotlivé kroky realizace. Je to jeden z největších památníků ve stylu brutalismu na území bývalé Jugoslávie. Skulptura je asi 19 metrů vysoká a 25 metrů široká. Skládá se ze dvou částí znázorňujících křídla. Ta symbolizují vítězství nad útlakem a utrpením způsobeným německou a italskou armádou, a také ukazují k rokli, kterou Jugoslávci prchali před německým obklíčením. V návrší pod samotnou stavbou se skrývá krypta, zbudovaná už v roce 1958. V té jsou pohřbené ostatky 3301 padlých partyzánů, přičemž obrovská betonová křídla mají pomoci přenést jejich duše do dalšího života. Neskutečné.

Výstup na Maglič jsme vzdali. Jednak je to daleko od místa, kde jsme ubytovaní a nechce se nám jet autem 20 km na parkoviště, odkud se na výstup vychází a druhak mám obavu, že je to příliš náročný výstup (řetězy, kameny). Našli jsme si náhradní cíl. V průvodci jsme se dočetli, že je hezká stezka “Zelenogorsky put”. Je to dokonce jedna z mála značených turistických cest, kterou najdete i na Mapy.cz. Celá stezka měří 21km a pro nás tak příliš dlouhá. V průvodci je popisovaná jako vhodná pro rodiny s dětmi. My ovšem půjdeme jen k prvnímu z jezer na stezce, jmenuje se Donje baro a od nás by to mělo být necelých 9 km, to i s cestou zpátky bude OK. Dívala jsem se do mapy, jestli by nešel udělat okruh, další cesta k jezeru má být i pro auta a hodila by se tak na návrat, ale zjišťuji, že má přes 17 km a nevede do Tjentiště, což by znamenalo dalších 6 km. 

První 3 km musíme bohužel absolvovat po hlavní silnici. Silnice je úzká a místy nemá krajnici a místní jezdí rychle, peklo. Ještě jsme pořádně nevyrazili a už se trochu obáváme návratu, na protější straně totiž chybí krajnice úplně a silnice je natlačená až na skálu. Ataky bosenských řidičů jsme ale přestáli a míříme do lesa na stezku, kupodivu opravdu značenou. Už po pár metrech je jasné, že ta varianta pro rodiny z dětmi je asi někde jinde a že tudy už delší dobu nikdo nešel. Pěšina je ale po celou dobu viditelná o její schůdnosti už to říci nejde. Překonávání padlých stromů je nejmenší problém, místy je nutné překonat strž nebo komplikovaně obejít místo, kde cestu podemlela voda. Už po kilometru nepřetržitého stoupání do strmého kopce mám potem promočené veškeré oblečení. Celkem by tohle utrpení mělo mít asi 5,5 km. Tento údaj z ukazetele i z navigace se posléze ukáže jako mylný. Je jasné, že tudy zpátky nemůžeme.  V nohách máme už asi 8 km a potká nás dramatická situace. Další strom přes cestu. Obří kmen ovšem nejde přelézt, ale v jednom místě se dá podlézt, což Míra hned i vykoná, já ještě přemýtám, jestli by to nešlo jinak a bohužel zjišťuji, že ne, tak se vrhám na všechny 4 a lezu. Ještě než se stihnu postavit, koukám na Míru, jak se podezřele motá a podivně si jako sedá na zem. Tohle není dobré. Zdá se, že ho zastihla mdloba. Sice se rychle vzpamátovává, ale úplně jistý krok nemá. Máme ještě minimálně 2 km k jezeru. Tohle se stalo v tom nejblbějším z blbých míst. Přemýšlím, jak budu shánět pomoc. Jen ať to není infarkt. Míra ale tvrdí, že je to už lepší a že může pokračovat. Tak takhle to dopadá, když vám prášky na vysoký tlak fungují. Evidentně ho dostal nízký tlak a prudké zvednutí se po podlézání stromu. Jako lék si Míra naordinuje pivo, chybí mu i cukry. Vypije tedy své “vrcholové” pivo už uprostřed lesa. Po strastiplné cestě nakonec dorazíme až k jezeru. Vlastně ne tak úplně, jezera to mají být dvě, když jsme se vydrápali až nahoru, mělo se před námi rozprostírat první z nich, před námi se ale jen táhla suchá step. Jezero vyschlo. To druhé tu naštěstí ještě pořád je. Ušli jsme 11 km a nastoupali přes 1000 metrů. U jezera potkáváme kupodivu i další turisty, ti sem ale přijeli auty. 

Pro návrat nám nezbývá nic jiného, než vyrazit po široké kamenité cestě, kterou jsem při plánování zavrhla. Čeká nás 15 km a tudíž asi 3 hodiny nudného sestupu. Cesta klesá hodně pomalu, při její kvalitě by to ani jinak nešlo (chvíli dokonce stoupá). Došla nám voda. Myslela jsem, že bychom si mohli stopnout některé z aut, co byly nahoře u jezera, ale ta se buď nevrací nebo jedou plně naložená. Nebere to konce. Pohled na louže ve mně vyvoválává děsnou touhu je vypít. Krátíme si cestu úvahami o tom, co si dáme k pití dole v hospodě, kam hodláme jít ještě dříve než do apartmánu. Na mapě jsem si všimla, že od cesty vede v jednom místě tečkovaná čára, která končí u horní části památníku. Pokud je to pěšina, dost by nám to pomohlo. Cesta to byla, kdysi. Teď to znamená krkolomný sestup včetně překonání rokle. Útrapy neberou konce. Nakonec se ale před námi objeví monument. Stačí jen sestoupat skrz něj přímo do restaurace, kde si skutečně dáváme všechno vysněné pití najednou. Vrchní se při pohledu na nás ani nediví. 

Suma sumárum: Míra to přežil, neumřela jsem žízní ani mě nekleplo ze strachu o Míru, ušli jsme přes 26 km (v horách!) a nastoupali skoro 1200 metrů. Budeme muset začít volit snazší výlety…..