NP Berchtesgaden a Rossfeldstrasse

Pokaždé, když s Mírou vyrazíme na dovolenou na kolech, snažíme se do našeho programu zařadit i tzv. “puťák”, tedy výlet, kdy si sbalíme i něco málo na jedno přespání a vyrazáme někam dál, někam, kam bychom to za jeden den i s návrátem nezvládli. Tentokrát jsme si jako cíl vybrali Berchtesgaden a okolní národní park a hlavně panoramatickou alpskou silnici Rossfeldstrasse. 

Lofer - Buchenhöhe

Používám pro vytváření tras různé outdoorové navigace a taky mapy.cz. Když jsem si zkoušela zadat náš cíl do plánů trasy, zvolila každá z nich jinou trasu. Pro mě je důležité i po jakém povrchu pojedeme, zejména u sjezdů, proto to zkoumám opravdu podrobně. Protože jsme se nemohli rozhodnout pro jednu z tras, dohodli jsme se, že tu více na jih zvolíme pro cestu tam a tu “severní” pro cestu zpět (což se ukázalo jako správné rozhodnutí). Vyrazili jsme z Loferu po cyklostezce až do Weissbachu, kde jsme zahnuli do hor na hraniční přechod pro pěší Hirschbichl. Věděla jsem, že budeme stoupat, ale když se před námi objevila značka oznamující 30% stoupání, zalapala jsem po dechu. Můj první pokus o zdolání kopce se nezdařil, musela jsem hned v první části sjet zpět dolů přeřadit a zkus to znovu. Nakonec jsem to s největší možnou přípomocí vyjela, ale modlila jsem se, abych něco takového nemusela jet dolů. Hned za hranicemi začíná Národní park Berchtesgaden a musím přiznat, že podle toho, co jsem viděla, to musí být ráj na pěší túry. Na kole už je to s výhradami. Moje modlitby byly vyslyšeny jen částečně, cedule ukazující sklon sjezdu sice třicítku nehlásila, ale “jen” 25%. Přiznám se, že jsem jeden asi 20 metrů dlouhý úsek kolo vedla. Pak už to docela frčelo až do Berchtesgadenu. Protože nám ze záhadných důvodů vypověděly v Německu službu všechny navigace a fungovala jen Mírova pro auta, dojeli jsme zbytek cesty po silnici, kde nás už čekal jen výšlap do Buchenhöhe nad Berchtesgadenem (stoupání pouhých 24%). Rozhodli jsme se, že si panoramatickou silnici Rossfeldstraße necháme na další den a dobře jsme udělali, asi po půl hodině, co jsme se ubytovali, začalo vydatně pršet, ale to už jsme jen sledovali s pivkem v ruce z balkonu.

Rossfeldstrasse 

Alpská panoramatická silnice Rossfeldstrasse byla vlastně tím hlavním cílem, proč jsme sem k Berchtesgadenu jeli. Národní park okolo byl jen třešničkou na dortu. Rossfeldstrasse je nejvýše položenou panaromatickou silnicí v Německu (ono jich tu na rozdíl od Rakouska zase tolik není). Placená část má něco přes 12 km, největší stoupání má 13%.  Kus cesty vede po hranicích s Rakouskem a necelý kilometr je dokonce zcela v Rakousku. Silnice se objevila i v mnoha filmech, nejznámější je asi Indiana Jones a poslední křížová výprava.  My jsme si cestu po silnici v dopoledních hodinách užívali, na rozdíl od odpoledne předchozího dne, tu byl téměř nulový provoz. Výhledy nezklamaly a vyjeli jsme doslova až nad mraky. Jen úplně nahoře už to s těmi výhledy nebylo tak slavné, ono tam spíš nebylo vidět vůbec. Obklopila nás taková mlha, že nebylo vidět ani 5 metrů před sebe. Naštěstí to byl jen kratičký úsek. Sjezd dolu nebyl tak hrozný, jak jsem čekala a celkově jsme seznali, že co do obtížnosti to proti předchozímu dni byla vlastně brnkačka. 

Berchtesgaden - Lofer

Jak už jsem psala, cestu zpět jsme zvolili (naštěstí) jinou než cestu tam. V Ramsau bei Berchtesgaden jsme odbočili na alpskou silnici s názvem “přípojka k 305”.  Silnice 305 je nazýváná “Deutsche Alpenstrasse” a my jsme po ní sjížděli několikakilometrový úsek a ten jsem si opravdu vychutnala (klesání mělo “zanedbatelných” 10%). Pak se nám podařilo najít cyklostezku a vyhnout se tak hlavní silnici, po které jsme kus jeli a nebylo to nic pěkného. Značení cyklotras mě v Německu hodně zklamalo. Jednak si malých cedulek sotva všimnete a navíc je na nich jen R a šipka, takže si nemůžete být jisti, že je to ta správná. Co se ale kvality stezek týče, tak jsou stejně dobré, jako ty v Rakousku. Mnohé z cyklostezek jsme navíc neměli na žádné z map a tak nám nezbylo než doufat, že se nebudeme muset vracet. Na druhou stranu jsme takto neplánovaně objevili malebné lesní zákoutí z vodopádem, kde jsme si udělali obědový piknik. Po cyklostezkách se nám podařilo dojet až do Loferu a byla to nádhera - minimum lidí, krásná příroda a perfektní cesta.