Slovensko, Polsko

Po týdnu na kolech (kterých jsme si s Pavlínou moc neužily) v německé Meklenburské jezerní plošině se tentokrát s Mírou vydáváme na Slovensko, na Pieniny.  Do oblasti označované jako Spiš nebo také Zamaguří. Už jako malá jsem se toužila projet na voru na Dunajci. Lákala mě plavba úzkou soutěskou na slovensko-polské hranici. Na starých pohlednicích to vypadalo hrozně romanticky.  Protože  atrakce s pltemi je na jedno dopoledne, bereme si s sebou i kola a plánujeme i pěší výlety. V Pieninském národním parku  (nejmenší slovenský národní park) je velké množství turistických tras. 

Vyrážíme do samotného srdce Pienin, k Prielomu Dunajca, což je asi 9 km dlouhý kaňon vytvořený právě řekou Dunajec. Řeku tu obklopují 200-300 metrů vysoké skály a Dunajec tu tvoří sedm meandrů. Začíná u městečka Červený Kláštor a končí u obce Lesnica. Prielom Dunajca je asi tím nejnavštěvovanějším místem a právě tímto kaňonem plují vory. Na Slovenské straně můžete nasednout v Červeném Klášteře nebo, pokud to chcete mít delší, už v obci Majere a kdyby vám ani to nestačilo, vydejte se na polskou stranu Dunajce do Sromowce Wyzne a plujte až do Sztiawnice, která je ještě asi 2 km za slovenskou Lesnicí, kde konči slovenské plte. 

My náš pobyt začínáme na kolech. Na první část pobytu jsme zvolili ubytování v obci Lesnica a brzy zjišťujeme, že pro kola tu jsou určitá omezení.  Z Lesnice se dá jet jen dvěma směry, buď k Dunajci, kde celým kaňonem vede asfaltová stezka pro pěší a cyklisty nebo  na druhou stranu po silnici, kde ale musíte vystoupat asi 300 výškových metrů do Lesnického sedla. Přestože Míra na rozdíl ode mě nemá s sebou elektrokolo, volíme okruh, který začíná výšlapem do 720 m.n.m. a poprvé tak za celý pobyt zavítáme do Lesnického sedla, kde je parkoviště, křižovatka turistických tras a malý bufet, dopoledne zavřený. Snad poprvé se mi tak naskýtá neskutečná možnost předjet Míru na kole a na vrcholku jsem jako první.  Cesta dolů je zase velká výzva pro mne, zatímco Míra brzdí až pod kopcem, já jen s největším sebezapřením pouštím brzdu jen v zatáčkách. Pak už je to jen 30 km pohodové jízdy. Napřed z kopce přes Velký Lipník a Haligovce až do Červeného Kláštora, je to sice po silnici, ale provoz je mírný a z kopce to příjemně utíká. V Červenom Kláštore začíná už zmíněná stezka kolem Dunajce. Jedeme až do polské Sztiawnice, což je asi 13 km. Stezka je pěkná, ale je tu hodně lidí a mezi  chodci, motajícími se dětmi na kolech a cyklisty s přívěsy se tu v hustém obousměrném cykloprovozu moc pohodově nejede. Špatně se mi předjíždí a přestože nejsem závodník, někteří dokážou jet tak pomalu, že mám problémy se za nimi v té minirychlosti udržet na kole. Sztiawnica je lázeňské město a i tady jsou mraky turistů. Máme spoustu času,  využijeme tak možnosti vyjet si lanovkou na vrch Palenica. Zpět jedeme stejnou cestou po chodníku kolem řeky, teď už jen do přístavu Lesnica, kde odbočíme do několik kilometrů dlouhé vesnice až k ubytování. 

Protože Míra se zřejmě rád týrá, jedeme i další den trasu zahrnující výšlap na Lesnické sedlo. Opět do Červeného Kláštora, kde se po mostě pro pěší přesuneme na polskou stranu a vydáváme se k hrázi přehrady Čorštýnské jezero (polsky Jezioro Czorsztyńskie, slovensky Čorštýnske jazero). Respektive jen k hrázi menší přehrady, která je pod Čorštýnským jezerem. Je to příjemná cesta převážně po uprovovaných cyklostezkách podél Dunajce a ani tu není tak velký provoz. Od hráze pak jedeme po slovenské straně, což je opět cesta po silnici až do Červeného Kláštora, odkud musíme opět po turistickém chodníku necelých 8 km až do Lesnice. V sobotu je proplétání se mezi turisty ještě horší než předchozí den.  Nedaleko přístavu pltí je velká turistická chata “Chata Pieniny” , odkud jezdí i autobus zpátky do Červeného Kláštora (to jsem ještě netušila, že se další den osobně seznámím s lesnickým rodákem a majitelem chaty Janem Gondekem, potomkem nejstaršího pĺtnika Gaspara Gondeka, který začal vozit po Dunajci turisty už kolem roku 1867 a ani to, že mi pan majitel věnuje knihu o Pieninách, Lesnici a hlavně o sobě). My jsme se tu zastavili na krátké občerstvení před poslední etapou naší trasy - neměli jsme to dělat. Odjížděli jsme za mírného deště, který se ovšem rychle proměnil v bouřku se slejvákem a kroupami. Do apartmánu jsme přijeli promočení až na kůži. Tak máme zese na co vzpomínat. 

Na tři následující dny vyměníme kolo za turistickou obuv a přidají se k nám přátelé z Rožnova, Broňa se Zdeňkem. Náš první společný výlet je okruh okolo Lesnice. Opět vystoupáme (je to po několika bouřkách, trochu chůze po bahnité skluzavce), tentokrát lesem, do Lesnického sedla a konečně se při této třetí návštěvě občerstvíme v místním bufetu. Okolo nás se honí bouřky, ale paní z bufetu, znalá místních povětrnostních poměrů, nás ubezpěčí, že tahle bouřka do Lesnice nedorazí, a má pravdu, zastihne nás jen kratší slabý déšť. Ještě se nám nechce výlet ukončit, a tak se vydáme opět k Dunajci, k Chatě Pieniny. Ukáže se, že Zdeněk se tu asi před 30 lety seznámil s dnešním majitelem, Janem Gondekem.  Restaurace je na tomto místě už od roku 1971, dnes je to rozsáhlý komplex s asi 40 pokoji, obrovskou restaurací, wellnessem, parkovištěm, stanovištěm pro autobus, který vozí turisty po splavení Dunajce zpět a je toho ještě víc. Jdeme balit, zitra nás čeká přejezd do Červeného Kláštora, s ubytováním přímo v klášteře a hlavně splav Dunajca na plti.

Konečně nastal den D a my se vydáme dolů po Dunajci na voru.  Celá plavba z přístaviště ned Červeným Kláštorom do Lesnice na hranici s Polskem má necelých 10 km a trvá asi hodinu a třičtvrtě. Záleži na roční době, teď je voda relativně pomalá, při jarním tání se to prý dá stihnout i za hodinu.  Je pondělí dopoledne, což znamená méně turistů a vyplouváme prakticky ihned po příchodu do přístavu (o víkendu si můžete na plavbu počkat i hodinu a více). Máme štěstí, na Dunajci zatím není moc velký provoz  Kromě vorů zatím žádné rafty, kajaky nebo kánoe, které si tu můžete půjčit na každém kroku. O tom, jak velký je “pĺtnictvo” byznys svědčí to, že Slováci mají 60 a Poláci 240 vorů, které v sezoně otočí i 4x!. Také se dozvídáme, že chodník podél Dunajce, po kterém se nyní projíždějí cyklisté (v sezoně až 3000 denně) a procházejí pěší turisté, je pozůstatek 700 let staré obchodní solno-jantarové stezky, která vedla až k Baltu stejně jako tam vlastně končí Dunajec, který se vlévá do Visly. Až k Baltskému moři se také kdysi plavily vory se dřevem, což je i důvod, proč typické goralské klobouky zdobí mušličky. Při plavbě můžeme obdivovat všechny významné vrcholy Pienin - Tři koruny, Sedm mnichů a nejvyšší horu, Sokolicu. Cestu zpět volíme obtížnější (místo po již několikrát zmiňovaném chodníku kolem Dunajce), přes hory. Ještě před tím se ale poprvé v životě projedu kočárem, a to celých asi 800 metrů. Myslím, že mi to stačilo. Naše pěší trasa do Červeného Kláštora  má asi 9 km a za překonání přes 300 výškových metrů dostaneme odměnou úchvatné výhledy. 

Hlavní místní atrakci, splav Dunajca, máme za sebou a čeká nás další “povinnost” - výstup na Tři koruny. Tři koruny (Trzy korony) leží na polské straně a jsou skutečnou dominantou tohoto místa, budete je mít na očích skoro pořád.  Výšlap je označován jako středně těžký, ale zvládají to i rodiny s poměrně malými dětmi. Celá trasa má necelých 9 km,  nastoupali jsme asi 800 výškových metrů. Pokud zvolíte pro výstup jinou trasu než pro sestup, vytvoří trasa na mapě srdíčko.  Nebudu tvrdit, že to byla hračka, dvě hodiny jen stoupáte, navíc bylo velké horko. Šli jsme ve směru hodinových ručiček, najeprve po žluté značce zleva. Rozhodně jsme nešli sami. V žádné zemi jsem neviděla tolik domácích turistů, jako v Polsku. Tomu ale také odpovídá výborný stav trasy, řada schodů ve strmých místech, udržovaná cesta. Široká stezka ale pořád zachovává přírodní charakter. Na samotném vrcholu Okruglice (Tři koruny tvoří vlastně 5 skalních stěn, z nichž nejvyšší je právě Oruglica, 982 mnm) je vybudovaná vyhlídková plošina, ze které je úchvatný výhled do Prielomu Dunajca i daleko do okolí.  Vstup na plošinu je zpoplatněn, vejde se na ní asi 15 osob (to se ale dost mačkají) a pokud je nával, můžete se tu zdržet jen 10 minut. Nával sice nebyl, ale déle jsme se stejně nezdrželi,  protože úplně sami jsme tu také nebyli a za námi už se tvořila fronta. Po Mírově obligátním vrcholovém pivu nás čeká sestup.  Dolů jdeme po zelené trase, kterou kupodivu volí méně turistů. Za mě je to možná hezčí cesta. Jde se prakticky celou dobu lesem po příjemné lesní stezce, kde se občas musí překonat kameny a strmější místa opět pomáhají překonat dřevěné schody. Ve finále už nás také popohání hřmění přicházející bouřky. Ta nás naštěstí zastihla nedaleko hotelu, kde se obě trasy potkávají. Jen mírně zmáčeni deštěm nalezneme dokonce azyl v přístřešku místního bistra, takže to čekání na konec bouřky máme i s občerstvením.

Odpoledne ještě stíhám prohlídku Červeného kláštera, po kterém má celá obec pojmenování. Objekt kláštera má bohatou historii a teprve od roku 2008 se o něj stará Pamiatkový úrad SR (na stránách kláštera je dokonce uvedeno, že se jedná o největší a nejvýznemější památku ve správě Pamiatkového úradu) na prvním nádvoří je i hotel, kde jsme ubytovaní (plánuje se další rozšíření hotelu, ostatně díky Norským fondům se toho už hodně opravilo, protože klášter od svého zrušení v roce 1782 chátral).  Klášter byl vybudován ve 14. století a sídlili v něm  kartuziánští mniši a v 18. století pak mniši kamaldulské řehole. Obě řehole se vyznačovaly velkou přísností. Mniši nosili bílé hábity a kartuziáni chodili bosí (kamaldulové v dřevákách), povinná byla naprostá mlčenlivost, hovořit bylo povolenou jen jednou ročně. Speciální byly i pohřby, hrob si většinou kartuziání vykopali sami a když byl jejich čas (jak to poznali, netuším, ale dočista mrtví určitě nebyli), nechali se zasypat hlínou a kamaldulští se pohřbívali do výklenků ve zdech kláštera (také se vždy nečekalo, až na úplný konec). Jejich bratři si pak po čase vyzvedli lebku, kterou přechovávvali ve svých celách jako memento mori. Oba řády existují doposud. Nejvýznamnějšími zdejšími řeholníky byli Romuald Hadbávný, autor slovensko-latinského slovníku a Cyprián, který se proslavil znalostí bylin a vytvořil herbář s popisem rostlin a hlavně s popisem toho, k čemu jsou dobré. V konventu měl Cyprián i lékárnu proslavenou v širokém okolí. Na Slovensku je i známá legenda o Cypriánovi, jako o létajícím mnichovi (pro zájemce doporučuji shlédnout film z roku 2010 “Legenda o létajícím mnichovi” nebo si alespoň pustit video Zuzany Smatanové na konci tohoto článku). Prohlídka kláštera je zajímavá a mohu ji vřele doporučit. 

Na poslední den jsme si nechali cyklovýlet okolo nedalekého Čorštýnského jezera (už o něm byla řeč).  Každý den nás kromě veder zatím provázely i časté bouřky. Na dnešek byl v předpovědi jediný den bez deště. Tato předpověď však hned ráno vzala za své. Od snídaně jsme slyšeli hřmění a bylo jen otázkou času, kdy začne pršet. Nakonec jsme se rozhodli plán dodržet a vyrazili jsme na Velo Czorstyn, cyklistický okruh okolo Čorštýnského jezera. Podél břehů téměř celého jezera vede velmi pěkná cyklostezka, respektive vede od hradu k hradu. Začíná o hradu Niedzica k protilehlé zřícenině hradu Czorstyn.  Celá měří necelých 30 km, my to máme delší o cestu tam a zpátky do Červeného kláštora. Souboj s bouřkami jsme sice prohráli, chytila nás po cestě několikrát, ale nebylo to nic, co by se nedalo zvládnout (žádné promoknutí na kost se nekonalo). Nepříznivé počasí nám ale nahrálo v tom, že jindy jistě velmi frekventovaná cyklostezka byla až na některé úseky skoro bez lidí. My jsme přijeli do Niedzice a přepluli jsme přívozem na druhou stranu. Z Czorstynu do Debna (nejsevernější část jezera, odkud se už vlastně vracíte zpět) vede klikatá cesta, která kopíruje břeh jezera a jedete tak pořád v těsné blízkosti jezera. Je tady také minimální převýšení. Na druhé straně už to tak snadné není, čeká vás pár výživných  kopečků. Je to pořád nahoru a dolů. Kvůli neustálému úprku před bouřkou jsme se nikde ani pořádně nezastavovali (maximálně někde pod stříškou nebo pod mostem, abychom přečkali ten nejhorší slejvák). Přestávku na občerstvení jsme si udělali až zpátky v Niedzici, tedy po více než 40 km.  Je to moc hezká trasa a pokud tu někdy budete s kolem, určitě ji nevynechejte.

Tolik k Pieninám v kostce. Myslím, že ty hlavní turistické taháky si můžeme odškrtnout. Ale není to jen o turistických atrakcích, je tu opravdu krásně a ráda se sem podívám znovu.