Schladming - Dachstein
Hauser Kaibling
Pro letošní část dovolené na elektrokolech jsme “netradičně” opět zvolili Rakousko. Byli jsme tu už tolikrát, že je těžké vybrat oblast, kde jsem ještě s Mírou nebyli. Ještěže má Rakousko těch panoramatických horských silnic tolik. Tentokrát s námi jeli i naši přátelé Broňa a Zdeněk. Nakonec padl výběr na oblast Schladming - Dachstein, kde jsem sice s Mírou už byli, ale volíme výchozí bod ve Wessenbachu, což je jižně od Ramsau, kde jsme nocovali minule.
Hlavní náplní našeho pobytu mělo být ježdění na kole, s Mírou to samozřejmě znamená vyjet na všechny dostupné vrcholky v okolí. Hned první den se náš plán mění a začínáme odjezdem do servisu (cestou sem nám začala svítit kontrolka motoru a přestalo svítit pravé potkávací světlo). Servis Mercedes je naštěstí jen 6 minut od našeho ubytování a setkáváme se tu s neskutečnou ochotou. Věnují se nám prakticky ihned. Diagnostika nic neodhalila a pomohl reset systému, světlo nám také vyměnili na počkání. Zaplatit navíc chtěli jen materiál, což je jedna výbojka. Na kolo to dnes už není, ale stíháme určitě pěší výlet. Využijeme Summercard a jedeme lanovkou na Hauser Kaibling, lanovka s přestupem na sedačku vás vyveze až do 1865 mnm.
Počasí nám přeje a nahoře si ještě uděláme okružní procházku na vrcholek (2015 mnm). Trasa je celkem nenáročná, a tak nám zbývá dost sil na procházení opičí dráhy (je to boží pohled na skupinu důchodců, jak řádí na kládách a lanech), zničení jelena (Zdeněk se rozhodl přeskládat paroží umělému jelenovi, který byl součástí dětské naučné stezky) a návštěvu restaurace.
Ještě stále bylo dost času na cestu zpět, padlo tedy rozhodnutí, jít pěšky. Cesta kopírující trasu lanovky byla neskutečně strmá a většinou hodně kluzká. Na cestě přes louku/ sjezdovku jsem si namohla koleno. Bohužel jsem neposlechla hlas rozumu a nejela společně s Broňou a Zdeňkem dolu spodní částí lanovky. Míra mě zase ukecal a absolvovala jsem s ním neskutečných 5 km sestupu za soustavného úpění bolestí, snahou dohnat Míru (nesnáším být sama v lese) a balancováním po strmé stezce, a to vše s bouřkou v zádech. Byla jsem spocená jak myš a chtělo se mi brečet. Až sem pojedete, tak vám vřele doporučuji jet dolu lanovkou. Posledních kilometr jsme samozřejmě zmokli a Míra nasadil tempo, že jsem to nestíhala ani poklusem. Byl to báječný den.
Stoderzinken
Konečně na kole. Výšlap na Stoderzinken je vlastně vrcholem našeho pobytu a proto si ho dáváme hned na začátek. Naplánovaná trasa má přes 40 km a měla být celá po asfaltu nebo po štěrkové cyklostezce (a ta vede podél řeky, což mi nevadí). Po 7 km končí asfalt a naštěstí potkáváme místní farmářku, která tu má statek “na konci světa” nebo spíš na konci cest, ta nám poradí cestu lesem, která sice vede terénem, ale je do kopce, a to je pro mě ta lepší varianta. Po 4 km narážíme na placenou cestu na Stoderzinken. Teď už jen musíme šlapat a šlapat a po necelých 6 km dojedeme na vrchol (respektive pod vrchol, dál už se dá jít jen pěšky, a to dnes vynecháváme). Po občerstvení nás čeká sjezd dolů, moje noční můra, klepou se mi ruce a je mi špatně. Sedáme na kola a zbytek skupiny dělá frnk, já dělám pomalý frnk jen prvních 100 metrů. Pak sesedám a vedu kolo. Stylem 500 metrů jedu - 500 metrů jdu, scházím první kilometr, pak už cesta není tak prudká a sesedám jen do pravotočivých zatáček, po dalším milometru si dodám odvahy a odbočuji i vpravo. Dolu sjíždíme až k dolní mýtné bráně a pokračujeme do Gröbmingu a po Ennské cyklostezce až do ubytování. Takhle jednoduché to ale nebylo, asi 7 km od cíle nás stihl liják a nepřestávalo pršet ani poté, co jsme nějaký čas strávili v hospodě. Finále bylo tedy dost mokré a hádáte správně, pršet přestalo přesně ve chvíli, kdy jsme před apartmánem sesedali z kola.