Sedm rilských jezer

Bulharsko

Naše bulharská expedice pokračuje dalším bodem, a tím je trek s názvem “Sedm rilských jezer”.  Na trek se vyráží většinou sedačkovou lanovkou, která jezdí mezi chatami Pioněrska a Rilská.  Dolní stanice u chaty Pioněrska je asi 5 km vzdálená od letoviska Paničiště, kde jsme si zařídili ubytování.  Cestou do Paničiště se zastavujeme v nedalekém lázeňském městečku Sapareva Banja. Město má asi 4 tisíce obyvatel a je tu hodně lázeňských hotelů, ale já bych tu lázeňský pobyt nechtěla. Kromě jednoho parku s fontánou s gejzírem jsme tu nic zajímavého neobjevili. To, že se jedná o největší pravý gejzír v kontinentální Evropě (104 °C), jsem se dočetla až následně ve Wikipedii (na fotce můžete posoudit sami).  V Paničišti mě překvapil velmi pěkný hotel v “západním” stylu (včetně ceny) s bazénem. Celé letovisko (nebo i zimovisko, jezdí se sem i lyžovat) je vlastně jen asi 15 hotelů, jezírko, infocentrum a kostel. Náš hotel je vedle infocentra a kostela a kromě ještě jednoho hotelu to je všechno, další hotely jsou o pár kilometrů dál. Takže jsme tu trochu na samotě v lese.  Po příjezdu řešíme, jak se druhý den dostaneme k lanovce, autem se nám jet nechce, určitě tam bude problém s parkováním a pěšky je to po silnici a navíc dost do hor, cesta na 2 hodiny. Naštěstí nám v hotelu zajistí odvoz tam i zpět. Doufáme, že v pondělí nebude na treku takový nátřesk jako na Musale. Jdeme ještě do infocentra zjistit pár informací,  třeba jak jezdí lanovka. V nezvykle velkém infocentru nás uvítala moc milá paní, zdálo se, že je šťastná, že po dlouhé době vidí nějaké lidi. Ukázala nám na 3D modelu celou trasu našeho výletu kolem rilských jezer, což musím přiznat bylo super pro představu, do čeho jdeme. Pak nás ale znejistila odpovědí na dotaz, jak jezdí lanovka. Normálně prý od 9, ale zítra výjimečně od 6:30, protože je svátek. Pak ale začala konverzace drhnout. Paní nám nebyla schopná anglicky vysvětlit,  co že je to za svátek, jediné, co jsme pochopili bylo, že se to bude slavit “nahoře” a že se to týká “bílých bratrů”.  Po příchodu na hotel jsem googlila jako blázen. Nic. V Bulharsku 19. srpna žádný svátek není a s bílými bratry jsem se taky nechytla. Až na kombinaci 19. srpen a Rila jsem objevila videa, která mi přišla neuvěřitelná. Byly na nich kruhy bíle oděných lidí, předvádějících na kopci něco jako “spartakiádu”. Videa se jmenovala “paneurytmie”. Paneurytmie je systém specifických cvičení s hudebním doprovodem vytvořený Petrem Danovem v letech 1927 až 1944, zaměřených jak na zlepšení a tak i na udržení zdraví. Více si můžete nastudovat ve Wikipedii zde: https://cs.wikipedia.org/wiki/Panevrhythmie. Podstatné pro nás bylo toto zjištění: Kolektivní tanec Sedmi Rilských jezer v pohoří Rila, který se koná od 19. do 21. srpna, lze považovat za největší setkání paneurytmie, na které každoročně přijíždí více než 2000 cvičenců z různých zemí. Tak to se máme na co těšit….

S obavami jsme po snídani vyrazili směr lanovka. Čekali jsme, že lidí bude dnes nahoře víc než obvykle. Náš předpoklad, že parkoviště nebude stačit, se ukázal jako pravdivý, auta stojí podél silnice už více než kilometr před lanovkou. Co se naštěstí nekonalo, byla fronta na lanovku, jedeme prakticky hned nahoru. Překvapením na lanovce jsou jen samotné pytle jedoucí v protisměru, protože jsou většinou bílé, vtipkujeme, že bílí bratři už asi docvičili.  Ani na horní stanici nic nenasvědčuje tomu, že by tu měly být tisíce lidí. Turistů je tu dost, ale jen takové “přiměřené” davy. Od chaty Rila stoupáme strmě vzhůru, abychom mohli po nejbližším hřebenu začít obdivovat jezera, která se postupně objevují dole pod námi. Co se ale objeví ještě dříve, je louka posetá stany. Aha, tak cvičenci tu ještě někde budou.  My se ale kocháme úchvatnými výhledy na jezera a hory.  A pak je spatříme, v dálce bílé sloupy, neskutečné množství bíle oděných lidí, kteří cvičí, tleskají a zpívají. Trochu mi to připomíná nějakou zvláštní sektu, ostatně u horní stanice lanovky bylo vystaveno množství citátů (v bulharštině) na plakátech nebo dokonce vyřezávaných. Beru to jako kulturní vložku. Míjíme podivnou sešlost “bílých bratrů” a za jejich zpěvu (připomíná to Internacionálu) pokračujeme k jezeru Ledvina. Odsud nás čeká ostrý výstup k posledním dvěma jezerům. Mírovi není dobře a výstup není úplně procházka, tak to dáváme jen k jezeru číslo 6, a to poslední (Slza) nám bude chybět. Trek je koncipován jako okruh, takže teď sejdeme dolů a budeme obdivovat jezera zblízka. Jen dolu to nakonec není a pár výstupů nás ještě čeká, ale odměnou jsou nám nádherné výhledy. Zpátky u chaty Rila si uděláme krátkou odpočinkovou zastávku a protože se začíná horšit počasí, spěcháme dolů. Liják nás zastihne ještě na lanovce a ušetří mi tak rozhodování, jestli si budu mýt hlavu. Narychlo si pláštěnky alespoň přetahujeme přes sebe a batohy, které máme na hrudi. Bouřku naštěstí už slyšíme v dostatečné vzdálenosti od lanovky. 

Byl to nádherný výlet, Mírovi bylo bohužel celý den špatně, tak si to tolik neužil, ale zase si můžeme říct, že jsme to zvládli a že to stálo za to.