Sofie, Vitoša a Černy vrah.

Bulharsko

Normálně na našich balkánských cestách města nenavštěvujeme, natož ta hlavní, maximálně jimi projíždíme a většinou se je spíše snažíme objet. Tentokrát děláme výjimku. Je totiž málo hlavních měst, nad nimiž se tyčí dvoutisícové hory. Do Sofie přijíždíme po neskutečně rovné nudné silnici bez jediné zatáčky táhnoucí se placatou vyprahlou krajinou. K tomu je neskutečné vedro, při příjezdu máme na teploměru 41 stupňů. Sofie leží na úpatí pohoří Vitoša. Většina milionového města (1,3 mil. obyvatel) se rozkládá na rovině pod horami. Některé čtvrti se ale rozkládají i po svazích Vitoše. Ubytování máme ve čtvrti Simeonovo, které je právě na úpatí hor. Postarší rodinný hotýlek je mezi vilkami (připomíná mi tu to Hanspaulku).  Národní park máme prakticky za barákem. Hotýlek má sice lepší léta za sebou ale je tu čisto a majitelé se o něj s láskou starají a jsou neskutečně milí. Snídani, která nebyla v ceně máme nakonec zadarmo a není to ani tak snídaně, jako spíš hody.

Večer jsme se rozhodli prozkoumat město, když už tu jsme. Záměr jet metrem ztoskotal na tom, že bychom k metru museli dojet autobusem a městská doprava tu nejezdí tak často a hlavně ne úplně podle jízdního řádku, jako například v Praze. Volíme taxi. Ačkolit tu není Uber, ani jiná podobná služba, funguje tu obdobně taxi Yellow - přes aplikaci, nemusíte zadávat svou polohu a cenu od-do se dozvíte předem (pokaždé jsme platili cenu uvedou jako dolní hranici). Funguje skvěle. Jako správní turisti se necháváme vysadit u chrámu Alexandra Něvského. To je to necentrovatější centrum Sofie a chrám je asi nejznámější místní památkou. Skutečně monumentální chrám na velkorysém náměstí je postaven v byzantském stylu. Se stavbou se začalo roku 1882, dokončen byl v roce 1912 a ke slavnostnímu vysvěcení došlo až v roce 1924. Aby mohla být okázalost stavby ještě umocněna, bylo rozhodnuto, že vznikne na nejvyšším místě v rovinaté Sofii, což rozhodně nepoznáte. Už jsem psala o tom, že Rusko a hlavně ruský car Alexandr II. jsou v Bulharku uctívání jako osvoboditelé. Proto ty sochy všude  a proto i stavba katedrály, jako snaha uctít památku dvou set tisíc vojáků, kteří padli jako oběti ve válce za osvobození Bulharska od turecké nadvlády v letch 1877 -  1878. Chrám také dostal název podle patrona carské rodiny sv. Alexandra Něvského. Slouží jako hlavní svatyně patriarchy bulharské pravoslavné církve  a také jako jeho sídlo. Do chrámu se vejde až 5 tisíc věřících. My jsme shodou okolností zastihli konec mše, věřících tu bylo asi 20. Je to neskutečně impozantní budova. Ačkoliv to tak nevypadá, byla za obou světových válek silně poničena. 

Od chrámu se vydáváme přes parky s překvapivě velkým množstvím starých i novodobých soch a po širokých bulvárech k dalšímu centrálnímu místu Sofie, a tím je dlouhá pěší zona, bulvár Vitoša. Cestou míjíme i prezidentský palác, který uvnitř  ukrývá rotundu Sv. Jiří, nejstarší památku Sofie. Dochovala se z dob, kdy se na území současné Sofie nacházel římský tábor Serdika. Vedle jsou k vidění i zbytky římského zdiva ze stejného období. Těch kostelů potkáme cestou ještě několik, ale jména všech si nepamatuji. Bulvár Vitoša by se dal přirovnat k Václavskému náměstí, jen je delší, užší, v rovině a místo muzea mu vévodí pohled na pohoří Vitoša. Centrem bulváru proudí stovky lidí, obě strany lemuje jedna více či méně zastřešená zahrádka (bar, restaurace, kavárna) za druhou. Takovou koncetraci pohostinství na metr čtvereční jsem snad ještě neviděla. V jednom z barů nakonec skončíme i my. 

Další den vyrážíme zdolat nevyšší horu pohoří Vitoša, a to 2290 m vysoký Černý vrch (Černy vrach nebo vrah).  Na horu vede několik cest přímo ze Sofie. My jsme se ubytovali ve čtvrti Simeonovo, právě proto, abychom to měli nahoru co nejblíže. Plán byl vyjet lanovkou na místo zvané Aleko hut a odtud jít asi 3,5 km pěšky.  To by ovšem nesměli vloni lanovku pro špatný technický stav zavřít (nyní hledá starosta Sofie miliardy na to, aby se tato populární atrakce mohla znovu zprovoznit).  Nám nezbývá, než se nechat na Aleko hut odvézt taxíkem (dá se jet i autobusem, ale ten jede jednou za hodinu,  a ještě bůhví odkud). Od chaty Aleko pak vyrážíme vzhůru. Je to poměrně oblíbená a frekventovaná trasa.  Tady nehrozí, že budu poté, co Míra opět nasadí tryskové tempo, sama na pěšině. Výstup tak skutečně probíhá, Míra jde násobně rychleji než já. Mě navíc není úplně dobře a cítím se vyčerpaná (v tom vedru jsem toho už několik dní moc nesnědla a minikonzervička tuňáka se spoustou oleje na lačný žaludek mi jen způsobila křeče v břiše).  Zpočátku se stoupá prudce do kopce po kamenitém svahu, pak se ale pěšina napojí na širokou štěrkovou silnici. Tohle už je turistická dálnice a volí ji pro výstup většina lidí. Jsem ráda, že tu nejsme o víkendu. Poslední úsek už je zase kamenitý, ale nestoupá moc prudce vzhůru. Celkově bych výstup označila spíše za lehčí a potkáváme tu i rodiny s dětmi.  Na vrcholu nebo spíš těsně pod vrcholem je planina s lavičkami a také je tu meteorologická stanice a pro turisty je tu i možnost si koupit čaj, kávu i jiné nápoje.  Navíc se zatáhlo a konečně je teplota pod 30 stupňů (tady na vrcholu asi 20). Samotný vrchol tvoří několik hromad balvanů a vlastně ani nevím, která ta hromada je tím vrcholem,  my jsme spokojeni i s výškou 2240 mnm, kterou ukazuje navigace. Pro sestup volíme mírně modifikovanou trasu, a sice tu po štěrkové silnici, je to sice delší trasa, ale o něco schůdnější, což je při sestupu výhoda. Na chatě Aleko si uděláme pauzu na občerstvení a rozhodneme se pro pěší cestu do hotelu. Podle mapy by nám měla vést žlutá trasa prakticky až do ubytování (psala jsem, že máme začátek Národního parku Vitoša skoro za hotelem).  Trasa má necelých 9 km a je to z kopce, je kupodivu dobře značená a udržovaná,  ovšem není to žádná pohodička, alespoň pro mě ne. Pěšina je místy hodně strmá a hůře schůdná a Míra mi zase utíká… nesnáším být sama v lese a navíc mě při sestupu začne bolet koleno. Zdá se mi to nekonečné. Finále už absolvuji krok sun krok. Po příchodu do hotelu se mi už ani nechce na večeři a spokojím se s vekou a kusem sýra. Mám toho sice plné zuby, ale byl to nádherný den a stálo to za to.