Tatranský cyklookruh
Každý rok plánujeme týdenní cestu s elektrokoly, většinou do hor. Letos jsme pro “jistotu” zvolili Slovensko. Míra někde narazil na článek, ve kterém byl doporučený 200 km dlouhý cyklookruh v Tatrách. Dokonce tu bylo uvedeno, že se dá ujet za jeden den!!! My jsme se rozhodli si udělat z okruhu dvoudenní výlet na kolech s přespáním zhruba v polovině. Jako výchozí bod jsme si zvolili Liptovský Mikuláš s tím, že si kromě “tatranského okruhu” uděláme ještě okruh okolo Liptovské Mary.
Sehnali jsme moc pěkné ubytování v části Liptovského Mikuláše, Ondrášová. První naplánovaná etapa měla 106 km a ubytování jsme si domluvili ve Ždiaru v Belianských Tatrách. Ačkoliv jsme cestu volili hlavně po cyklotrasách, nutno říci, že vede převážně po mnohdy velmi frekventovaných silnicích, značení není příliš kvalitní a často nespolehlivé (nejednou se nám stalo, že nás cesta zavedla před zavřenou bránu areálu, který jsme museli složitě objíždět nebo častěji obcházet). Největší překvapení nás ovšem čekalo hned na začátku. Po 12 km jsme dorazili do vesnice Kvačiany, kde k našemu překvapení cesta skončila a začala pěší!! trasa Kvačianskou dolinou. Bez kola bych si určitě vychutnala výhledy na Roháče. Vlastně je to pěkná tůra a jistě oblíbená (lidí tu bylo o prázdninovém víkendu hodně). Skutečně je to značená cyklotrasa a cyklisty jsme i potkali, ale na podobný terén musíte mít náturu a vhodné kolo, trekové e-kolo to není. V některých úsecích mi Míra musel dokonce pomáhat s vytlačením kola přes velké kameny. Pěšky se dá celá asi 5 km dlouhá trasa zdolat za hodinu a čtvrt, s kolem to trvá o něco déle. Když už jsme měli skoro celý přechod doliny za sebou a ubylo i lidí (většina jich odbočí k technické památce, mlyny v Oblazoch) a cesta začala klesat a zdála se být dokonce sjízdná, myslela jsem si, že nejhorší máme za sebou. Míra nasedl na kolo a vyrazil směrem dolů, udělala jsem totéž, ale zdálo se mi, že cesta je přeci jen ještě hodně kamenitá a příliš strmá. Nejsem moc odvážná a pro jistotu jsem sesedla a zase vedla kolo. Kameny ale byly zřejmě zrádnější pro chůzi než pro jízdu na kole. Ani nevím, jak se to přesně seběhlo a najednou jsem se sunula k zemi a po kolenou jela po šutrech dolu z kopce a jediné, o co jsem se snažila, bylo zachytit kolo, aby nespadlo. Kolu se nic nestalo, já měla rozmašírovaná kolena. Kupodivu to ani moc nebolelo. Zranění bylo víceméně povrchové (ač bych si povrch představovala méně hluboký a hojení zdá se bude na týdny). Míra v nedohlednu. Nezbylo mi nic jiného, než provést základní ošetření, spočívajicí v omytí zakrvácených nohou vodou na pití a přelepení nejvíc krvácivé rány kouskem náplasti, kterou jsem našla v peněžence. Popadla jsem kolo a vydala se na cestu. Po chvíli jsem se dokonce odhodlala sednout na kolo a doufala jsem, že Míra nebude moc daleko. Ten mi pak na parkovišti, kde jsme zastavili, vydenzifikoval rány rumem z placatky. Čekalo nás ještě 85 km.
Od zážitku s rozbitými koleny se vyhýbáme všem terénním zkratkám cyklotrasa necyklotrasa. Už jsem zmínila o tom, že jsme často jeli po frekventovaných silnicích, navíc na Slovensku a ještě více v Polsku si řidiči s dodržováním rychlostních limitů hlavu nelámou, a to ani v obcích. Tyhle nepříjemnosti navíc vyvažují krásné výhledy na Tatry. Musím přiznat, že cesta byla opravdu náročná a do Ždiaru jsme přijížděli už za tmy.
Druhý den ráno nás čekal úchvatný výhled z pokoje, večer jsme toho kvůli tmě už moc obdivovat nemohli. Kromě výhledu jsme také dostali bohatou domácí snídani. Naplánovaná cesta zpět už byla kratší, “jen” 85 km, nakonec to bylo něco přes 90, protože jsme to vzali přes Štrbské pleso, které je kousek od cesty. Na Štrbskkém plese jsem byla na posledy asi před 40 lety a dost se to tu změnilo. Přibylo hotelů, stánků, aut, motorek a hlavně lidí. Procházku kolem jezera jsme zkrátili na minimum, připadala jsem si trochu jako v průvodu.
Počasí nám opět přálo a ač jsme jeli po silnicích, musím přiznat, že jsem si to užila.