Vračanská planina a okolí

Bulharsko

Z Bělogradčiku jsme se vydali na jih do města Vraca.  Město (55 tisíc obyvatel) leží v kotlině na úpatí Vračanské planiny. Protéká tu říčka Leva. V blízkosti se nalézají četné jeskyně, vodopády a skalní útvary. Nejznámější z nich jsou jeskyně Ledenika, vodopád Skaklja a soutěska Vracata. V plánu jsme měli vidět všechny tři tyto zajímavosti, ale nakonec to dopadlo trochu jinak.  Vzhledem k tomu, že nás čekal jen krátký přejezd, zařadili jsme jeskyni Ledenika ještě na přejezdový den. Do jeskyně vede neskutečně klikatá, asi 15 km dlouhá cesta, z města Vraca musíte nastoupat více než 500 metrů, vchod do jeskyně se nachází v nadmořské výšce 830 metrů. Do jeskyně se může jen s průvodcem (pouze v bulharštině) a prohlídka trvá necelou hodinu. Jeskyně není dlouhá, má asi jen 320 metrů, ale je tu asi 10 sálů. Hned v tom prvním klesá teplota až k -20 stupňům (v den naší návštěvy je venku 34 stupňů a i v ledovém sále, podle kterého dostala jeskyně název je jen asi příjemných 10 stupňů), je to zajímavý úkaz, protože ve zbytku jeskyně je teplota po celý rok konstatní, asi 8 - 15 stupňů. Jeskyně je plná krásných krápníkových útvarů a na rozdíl od jiných jeskyní, tady se jich občas musíte i dotknout. Je tu spousta úzkých průlezů a sem tam lezete skoro po čtyřech a musíte hodně dávat pozor, abyste si nerozbili hlavu (i v Bosně jsme fasovali přilby, tady je to na vlastní nebezpečí). Krápníkové útvary jsou velmi rozmanité a tvoří moc hezkou výzdobu, ale pro místní to asi bylo málo, takže všude blikají barevná světla a po stěnách se vinou girlandy z žároviček. Zajímavý je nejvěší sál v jeskyni, pro svou vynikající akustiku si jej oblíbili i umělci a pravidelně tu dělá koncerty Vračanská a Sofijská filharmonie. Poté, co jsme došli na konec jeskyně, průvodce se s námi rozloučil (předpokládám, má bulharština má ještě mezery) a udělil zřejmě pokyny k odchodu, což znamenalo, že se skupina rozprchla do různých směrů. My jsme se tedy také vydali hledat východ, tolik k bezpečnosti návštěvníků. Jeskyně je hezká, stojí za návštěvu, ale viděla jsem hodně zajímavějších, v superhorkém dni to byla návštěva k nezaplacení. 

Z Ledeniky se vracíme do Vracy, abychom se ubytovali. Apartmán je moc hezký, je v přízemí a je v něm příjemně chladno (navíc má i klimatizaci) a auto si dokonce odpočine na krytém parkovišti. Zjistila jsem, že bydlíme jen pár metrů od centra. Centrum je skutečně velkorysé - parky s fontánami, monumentální sochy, rozlehlá náměstí a široké bulváry. Hlavní náměstí nese jméno Christo Boteva a vévodí mu i jeho monumentální socha. Tento hrdina a bojovník bulharského obrození je to zvěčněn na každém kroku, ostatně patří k největším bulharským národním hrdinům. Byl to básník, novinář a hlavně bojovník za svobodu nad tureckou nadvládou a padl v bitvě na nedaleké hoře Okolčica.  Z náměstí vede bulvár Christo Boteva a na něj navazuje další bulvár Nikola Vojvodov, což byla vůbec první pěší zona v Bulharsku, vybudovaná už v 70. letech. 

Přišel výletový den a my měli plán vystoupat k vodopádu Skaklja a přejít přes Planinu do Vračanského průsmyku. Kvůli neskutečnému horku vyrážíme už před osmou ráno. Cesta podle mapy začíná dlouhými schody na kopec s monumentem Zvěstovatele osvobození. Schody začínají hned vedle našeho apartmánu.  Připomíná mi to výšlap na Letnou. Schody vedou až k impozantní soše jezdce na koni. Myslela jsem, že je to nějaký ruský voják přinášející osvobození za druhé světové války, ale ono je to s tím osvobozením za druhé světové války v Bulharsku všelijaké, takže ačkoli na koni skutečně jede ruský kozák, zvěstuje osvobození od Turků. Rusové v letech 1877 -1878 porazili Turky v rusko - turecké válce a umožnili tak vznik Bulharského státu. Soch na památku těchto událostí tu najdete hodně, a nejenom soch, ale k tomu se dostanu až v dalším článku. Jerzdecká socha ve Vrace, připomínající 9. listopad 1877 je až z 60. let 20. století.  Na vrcholku se sochou je i vila z roku 1926, kteou si tu postavili turisté.  Schody tu ovšem nekončí, ale vedou dál směrem k vrcholu kopce “Čtvrtý kámen”, a tam musíme i my. Netuším, jaký byl původní záměr, ale po 664 schodech se před vámi objeví jen skála, kterou musíte zdolat. Na 690 metrů vysoký vrchol vystoupáme i s horolezeckými vsuvkami celkem rychle a v 9 ráno už jsme nahoře. Tady měla naše cesta pokračovat až k vodopádu Skaklja (mimochodem se 141 metry největší v Bulharsku,  ale neuznává se to, protože přes léto vysychá).  Cesta ovšem nebyla k nalezení, Míra sice tvrdil, že tam nějaké cesta je, ale já jsem nechtěla riskovat, že se budeme po pár kilometrech prodírat kosodřevinou. Vodopád škrtáme, stejně neteče.  Vydáváme se zpět s tím, že prozkoumáme Vračanský průsmyk.  Slezeme tedy zpět k soše a tady už jen stačí v přilehlém lesoparku zahnout vlevo a po pěšině se dostaneme k silnici podél řeky, která vede až do průsmyku. Aby to nebylo zas tak snadné, les je prošpikován stezkami (na mapě je jen jedna) a chvíli nám trvá trefit tu správnou.  Asi po půl hodině pak z lesa vystoupíme, světe div se, na nefalšovanou cyklostezku. Ta je navíc ne vedle řeky, ale vysoko nad řekou, přilepená ke skále. A co víc, potkáme i asi 4 cyklisty.  Po cyklostezce dorazíme k Motelu Čajka a odsud pak pokračuje turistická pěšina (dlážděná červenými kameny, na nichž je znát, že lepší léte už mají za sebou).  Vračanský průsmyk  (neboli Vratsata) je vlastně soutěska obklopená horami vysokými až 400 metrů. Oceňujeme, že stezka vede z větší části lesem, protože teploměr ukazuje opět přes 30 stupňů. Vratsata spojuje Vracu a nedalekou obec Zgorigrad.  Zgorigrad není ničim zajímavý. Vlastně jsou tu dvě zajímavosti a jednu z nich můžete vidět. Je to opuštěná lanovka  k jeskyni Ledenika. Sedačková lanovka byla spuštěna v roce 1987,  ale dlouho v prvozu nebyla,  už po roce 1989 byla zavřena a nyní vesele chátrá, můžete ji tu vidět stále, zrezivělé sedačky jsme mohli obdivovat už při stoupání do kopce k  jeskyni.  Druhá zajímavost spojená se Zgorigradem je tragedie, která se tu odehrála 1.května 1966. Tehdy se protrhla hráz odkaliště mísního dolu na olovo a měď.  Následkem bylo bohužel poničení poloviny Zgorigradu a spousta obětí, oficiálně něco kolem stovky, doopravdy prý skoro 500.  Že ve Zgorigradu není nic k vidění, jsme se přesvědčili na vlasní oči, tak jsme si alespoň na náměsí koupili studené nápoje a hned jsme je i na lavičce zkonzumovali, teploměr nad obchodem ukazoval pěkných 34 stupňů. Stejnou cestu jsme se pak vydali zpátky. 

Další zajímavá místa v okolí města Vraca jsme navštívili až další den při cestě do Sofie. První zastávkou byl “Boží most”.  Jedná se o skalní útvar, který připomíná most, ten před miliony let vymlela kdysy podzemní řeka. Řeka pod mostem teče pořád, tedy kromě léta, kdy vysychá a nechá za sebou jen bazénky se stojatou vodou, která je rájem žab a komárů. Před nimi tu najdete i varování už při vstupu (je v tomto případě naštěstí tak strašné horko, že ani neotravují). Není tu ani noha, a to i přesto, že toto místo je v každém místním průvodci. 

Druhou zastávku děláme v místě nazvaném “Lakatnické skály”. Lakatnické skály jsou vápencovo-pískovcový skalní masiv v průlomu řeky Iskăr u  obce Gara Lakatnik. Výška skal dosahuje  až 200 metrů. Ve skalách se nachází několik krasových jeskyní. Náš plán byl, zastavit na parkovišti u restaurace, nad kterou je vyhlídka, na kterou si vylezeme. Plán jsme realizovali, ale nebyl by to Míra, aby nepodlehl volání hor a nevydal se až na samotný vrchol skály nad námi (sám, já jsem to v tom vedru odmítla a vystoupala jsem si jen k nedaleké jeskyni Temnata dupka). 

Tak to bylo z Vračanské planiny nebo chcete-li Vračanského Balkánu vše, další stanoviště je Sofie.