Zavala a jeskyně Vjetrenica
Bosna a Hercegovina
Naše cesta pokračuje Hercegovinou dále na jih do obce Zavala, což je pár domků rozesetých po úbočích hor uprostřed pustiny. Dominantou tohoto místa je budova bývalého nádraží (dnes restaurace a hotel, kde přespáváme). Pár slov k zaniklé železnici. Dalmátská dráha byla vybudována za Rakouska-Uherska, otevřena byla v roce 1901 a spojovala města Čapljina a Dubrovník (respektive Herceg Novi v Boce Kotorské). Stavba této železnice byla ve své době největším a nejdražším projektem mocnářství na území Hercegoviny. V chudé krajině chyběly na stavbu prostředky, suroviny i lidská síla. Vše se muselo dovážet, včetně vody. To, co železnice zdejšímu kraji přinesla, s jejím koncem na přelomu 60. a 70. let dvacátého století zase odešlo. Pro některá místa byla železnice jediným spojením s okolním světem, dodnes je to tu se silniční sítí mimo hlavní tahy (a ty vedou hlavně Chorvatskem) všelijaké. O tom jsme se ostatně mohli sami přesvědčit. 42 km jsme sem jeli přes hodinu. Po železnici už zbylo jen pár bývalých nádraží, mostů a tunelů a cyklotrasa Ciro, která vede po stopách železnice.
Bývalé nádraží Zavala, jak už jsem zmínila, dnes slouží jako hotel a restaurace. Před cirka 20 lety budovu koupil její současný majitel Theo a vybudoval tu skutečně úžasné místo, které je ve zdejší pustině trochu jako zjevení. Výhodou je, že sem zavítají cyklisté a návštěvnící dvou místních atrakcí: jeskyně Vjetrenica a kláštera Zavala.
Jako první míříme do jeskyně Vjetrenica. Musíme se obléknout, dlouhé kalhoty, bunda a uzavřená obuv, což v teplotách přes 30 stupňů působí dost nepatřičně. V jeskyni je ale jen 11 stupňů a v létě tu fouká vítr o rychlosti kolem 15m/s. Chlad a vítr už cítíte před vchodem do jeskyně. Kromě nás tu není ani noha, a tak máme privátní prohlídku. Průvodkyně Maria je velmi milá a vstřícná, dokonce nám povolí fotit a filmovat, ač je to oficiálně zakázáno. Vjetrenica je největší jeskyně v Bosně a Hercegovině. Má celkem přes 7 km. Zpřístupněno je jen 700 metrů, ale v létě si můžete domluvit i prohlídku podzemního jezera, které je asi ještě o kilometr dále. Ale to jen v doprovodu speleologa a zamluvit je to potřeba předem. Jeskyně má i svou českou stopu. Je spojena se jménem archeologa Karla Absolona, který zde bádal a jsou s ním spojeny největší objevy této jeskyně, s jeho jménem se tu setkáte na každém kroku. Milá průvodkyně Maria nám pro dokreslení perfektní akustiky v jedné z dvoran v jeskyni dokonce zazpívá hercegovinskou písničku, já dám k lepšímu kousek árie z Rusalky, protože mě nic lepšího nenapadne. Dostaneme ještě doporučení navštívit zdejší muzeum, kde jsou exponáty z jeskyně, osobně si myslím, že ta jedna místnost s pár nálezy a poučnými tabulemi za to nestojí, ale aspoň se tam paní, která má muzeum na starosti neunudí k smrti (pochybuji, že tam kromě nás s Mírou někdo jiný dorazil).
Ubytování probíhá na balkánský způsob. Přivítá nás osobně majitel a musíme si dát travaricu - “obyčaj je obyčaj”. Následuje anglicko-chorvatsko-česká konverzace, seznámení s manželkou Annou, číšníkem Lukou a pak se konečně můžeme jít ubytovat, už se nemůžu dočkat sprchy. Odpoledne vyrážíme směr klášter, který vidíme ve svahu nad údolím, odhadem to je procházka asi 500 metrů. Vstup dovnitř ale vyžaduje “patřičné” oblečení, což šortky a triko bez rukávů nesplňují. Nechceme pohoršit ortodoxní mnichy (jak se pozdějí dozvíme, žijí tu 3) a vydáváme se dále na vrchol kopce k velkému kříži. Udělali jsme dobře, nahoře je úžasný výhled, dostáváme se navíc až nad střechy kláštera ke zvonici a objevjeme jeskynní kapli.
Po příchodu do hotelu nás čeká milé překvapení, opět potkáváme německé cyklisty, se kterými jsme se potkali včera. Musím přiznat, že jsem tak trochu doufala, že by mohli na své cestě do Dubrovníku zavítat i sem. Nakonec jsme je viděli i cestou, jak zrovna v tom nejhorším kopci tlačí naložená kola vzhůru. Máme obrovskou radost a ještě větší, když zjistíme, že tu budou přespávat a budeme tak mít možnost strávit příjemný společný večer. V hotelu jsme my 4 jediní hosté. Domluvíme si společnou večeři, a přidá se k nám i majitel Theo, který nás hostí pálenkou a výborným červeným vínem. Největším překvapením je ovšem to, že Harry (konečně jsme se s německým párrem představili a jsou to Mona a Harry) veze s sebou na kole i akordeon!!!, celková jeho zátěž je tedy 35 kg (nutno dodat, že vzhledem k jeho tělesné konstituci s sebou veze stejnou váhu jako já, když si vezmu jen náhradní kalhotky a pláštěnku). Theo se nenechá zahanbit a donese kytaru, Mona výborně zpívá, já dám k dobru pár lidovek a dokonce i naší hymnu. Bavíme se skvěle. Je to úžasné potkat skvělé lidi, nějak jsme si hned padli do oka.
Ráno nás pak na rozločenou čeká luxusní snídaně s výhledem na Popovo polje. Je tu krásně, uprostřed ničeho, ale obklopeni krásnou krajinou a hlavně s lidmi, se kterými je vám skvěle, i když jste se poznali teprve včera…..